Kameny moci (Ironfrost)

18. kapitola

„Měli bychom jim to říct," ozval se Steve, jakmile dorazil s Brucem na základnu. Prudce se odpoutal a ani nečekal, až mu druhý muž odpoví. Prostě z auta vyletěl jak na pérku a nervózně popocházel před vozidlem, dokud se k němu nepřipojil.

„Nechceš to nechat na ráno? Je docela pozdě. Stejně teď v noci nic nevyřešíme," domlouval mu Bruce a chytil ho za ruku. Podzemní parkoviště S.H.I.E.L.D.u zelo v tuto noční hodinu prázdnotou, nic mu tak nebránilo svou náklonnost dát najevo.

„Já mu prostě nevěřím," odtušil Steve a mimoděk stiskl jeho dlaň pevněji. Jako by se nedokázal uklidnit, ošíval se a neustále gestikuloval prázdnou rukou. „Nebo věřím, já nevím. Ty mu věříš? Co když si to vymyslel? Prostě... Vždyť se sebral, zmizel, neřekl ani slovo... nelíbí se mi to."

Bruce ho jemně natlačil zády k autu a donutil ho opřít se o dveře. „Tony mu věří," připomněl mu tiše. Opřel se rukama vedle Rogersovy hlavy a mírně se k němu naklonil. „Tony je dost chytrý na to, aby se nenechal opít rohlíkem."

Steve nakrčil obočí a začal si pohrávat s jedním z knoflíčků na doktorově košili. „Jenže co když ho očaroval? Pak by poznal houby a ne to, jestli si tu pohádku vymyslel..."

„My ale nemáme jinou možnost," připomněl mu laskavým hlasem ve snaze ho uklidnit. „My mu věřit musíme. Nebo jim, to je jedno. Skutečně ho potřebujeme, a pokud se rozhodl nás zradit, jak jsme v loji tak jako tak. Dokud ale neudělá nic dalšího, tak –"

„Já vím," povzdechl si a přešlápl. „Hlava si to uvědomuje, ale nějak to není schopná přijmout. Jsem nervózní. Nedělá mi dobře s ním spolupracovat. Chtěl ovládnout Zemi, přitáhl sem mimozemšťany a –"

„Vidím, jak jsi napjatý," zarazil ho a něžně se otřel nosem o jeho tvář. Boky se přiblížil k němu a přišpendlil ho k autu. Kolenem začal vyvíjet mírný tlak na slabiny. „Potřebuješ uvolnit a ne myslet na psychopatického boha," zašeptal a vytvořil cestičku drobných polibků od tváře až k ušnímu lalůčku.

Steve mu položil ruce na hrudník. „Někdo nás uvidí," namítl a pokusil se ho zlehka odstrčit.

„Nikdo tu není," přesvědčoval ho se rty na uchu. Jazykem polechtal jemnou kůži a kolenem přitlačil na mužství, které se začínalo probouzet k životu. Usmál se, jakmile uslyšel zrychlující se dech. „Je dávno po půlnoci. Nikdo sem nepůjde..." Jednou rukou ho pohladil od tváře až po rozkrok, který stiskl. Dočkal se zasténání, jež ho povzbudilo. Rozepnul mu knoflík džínů dřív, než se muž zmohl na protesty. A pokud nějaké snad chtěl sdělit, nedovolil mu to. Uzamkl mu ústa svými rty v polibku, jazykem prozkoumal vlhkou tmu a rukou nahmatal tvrdý sval v kalhotách.

Steve automaticky vyklenul boky dopředu a přivřel oči. Nehty zaťal do širokých ramen a zakňučel do polibku, než jeho rty osaměly. Zastřeným zrakem pozoroval, jak se Bruce snižuje na kolena a sotva popadal dech. Ani ho nenapadlo se přesvědčit, zda někdo přece jen nejde, nebo jestli na ně nemíří jedna z kamer. Šikovná ústa ho pohltila a mozek poslala na dovolenou. Mírně pokrčil nohy v kolenou, opřel se zády více o auto a prsty zapletl do hnědých vlasů.

„Bože," zasténal a pohyboval se proti němu. Nedokázal to ovládnout, i kdyby snad chtěl. Krev se nahrnula do jednoho bodu a odpojila od kyslíku vše, co se netýkalo touhy. Naopak, čím déle hbitý jazyk laskal jeho nejcitlivější místa, tím více pracoval adrenalin. Jeho dech se zrychloval a srdce tlouklo nesnesitelně hlasitě. V uších mu šumělo a na čele se mu leskly perličky potu. Prsty ho zatahal za vlasy. „Bruci, já – už budu," upozornil ho někdy mezi hlasitými vzdechy.

„Jen do toho," pobídl ho, stiskl mu stažená varlata mezi prsty a rty pevně obemkl okolo žaludu. Vzápětí hluboce zabručel a zakmital jazykem na špičce a dočkal se vytoužené odměny. Zadržel dech a sál z mužství všechnu horkou tekutinu, až dokud se mu v ústech nepřestalo cukat. Až poté mu Steve pustil vlasy a dovolil mu se odtáhnout. Postavil se, udělal dva kroky na stranu a vyplivl důkaz jejich povyražení na beton parkoviště.