Kameny moci (Ironfrost)

32. kapitola

Loki se nemohl nadechnout.

Jeho oči se zastavily na jednom jediném bodě, který vytěsnil všechno ostatní.

Ódin.

Oděn ve svém zlatém brnění stál před vyvýšeným trůnem, z nějž měl přehled o všem, co se dělo v devíti světech. Na rameni mu seděl jeden ze dvou havranů, druhý se uvelebil na špičce Gungniru – magickém kopí, které mu kdysi Loki daroval. Nikdy neminulo svůj cíl. Nyní by ho Loki nejraději vzal a mrštil ho přímo Ódinovi do srdce.

Cítil, jak mu vzadu na krku stéká pramínek ledového potu. Nevnímal, co se kolem něj děje. Netušil, zda ostatní Avengers pořád stojí okolo, nebo zda zůstali za dveřmi a dovnitř vešel jen Loki, aby Ódin mohl dokončit to, co začal.

Aby ho mohl vrátit do díry, do které ho už jednou hodil.

To už ale nehodlal dopustit znovu. Ani náhodou. Magie mu možná nefungovala zcela, přesto věřil, že mu dokáže dostatečně uškodit, aby mohl utéct.

Oči měl skelné, když v sobě sbíral magickou moc. Chystal se ji použít proti muži, kterého téměř tisíc let považoval za otce. Miloval ho. Toužil se mu vyrovnat. Chtěl pouze, aby na něj byl hrdý, jako byl pyšný na Thora. Prahl po jeho uznání, po jeho lásce. A co dostal? Plané naděje. Život ve stínu. Tisíc let lží. Trest, který si nezasloužil. Trest, který jako mrknutím oka zastínil a zničil všechno, co do té doby považoval za dobré.

Lítost, vztek a touha po odplatě mu zatemnily myšlení. Sevřel ruku v pěst a pomalu začal zvedat paži. Okolo zápěstí se mu zavlnila smaragdově zelená záře. Srdce mu tlouklo nepřirozeně rychle. Krev mu tepala ve spáncích. Zuby měl pevně stisknuté.

Nadechl se, aby vypustil magii ze řetězů, když ucítil něco cizího. Rušivého. Zamračil se a zaostřil. Otočil se ve směru toho drzého narušitele, aby ho smetl spolu s Ódinem. Jak se vůbec mohl kdo odvažovat jej obtěžovat, když chtěl vykonat spravedlnost?

Pohlédl do očí člověka, kterému věřil. Zároveň ucítil, jak se mu ruka uvolňuje a prsty se proplétají s jinými. Zelená záře zmizela. V očích se mu rozsvítilo zoufalství.

„Teď ne, brouku. Není vhodnej čas," řekl Tony uklidňujícím hlasem a mírně ho zatáhl za ruku dolů.

Loki s pootevřenými ústy zíral na Tonyho a nic nechápal. Na co není vhodný čas? Na pomstu byl vhodný čas kdykoliv! Proč mu bránil? Proč se Ódina zastával? Věděl přece, co mu udělal. Ne všechno, ale i to málo mu přece muselo stačit, aby ho pochopil. Tak proč mu nechtěl dopřát svobodu?

„Věř mi, Loki. Teď ne. Později přijde správný čas," pokračoval Tony tichým melodickým hlasem a konejšivě jej pohladil po hřbetu dlaně. Znovu ho zatahal za ruku a Loki se s bolestným výrazem rozhlédl kolem sebe.

Všichni poklekávali před Všeotcem. A Tony po něm chtěl totéž. Chtěl, aby klečel před svým trýznitelem. Málem se rozesmál. To přece znal. Před obry klečel pokaždé, pokud na to měl sílu. To ještě nebylo nic hrozného. To nebolelo. Bolest se dostaví až později.

Poslechl. Klesl na jedno koleno a sklopil hlavu. Tonyho ruka ho hladila okolo zápěstí, ale on to nevnímal. Čekal, co přijde. Čekal bolest a celé tělo napínal, protože netušil, kdy se to stane. Hlava se mu točila a obraz před očima potemňoval. Hlas Ódina vnímal z velké dálky.

„Vítejte, smrtelníci. Věřím, že jste cestu nevážili nadarmo," přivítal je Ódin hlubokým hlasem. „Je to poprvé, co bylo umožněno vstoupit na Ásgard někomu z Midgardu. Věřím, že to bude přínos pro všech devět světů." Na okamžik se odmlčel a přejel skupinku pohledem. Na Thora a Lokiho se díval déle. „Nyní vás odvedou do vašich komnat. Zítra ráno se vás ujmou naši bojovníci a započnou přípravy. Večer pak přichystáme hostinu hodnou přátel Ásgardu." Klepl Gungnirem o mramorovou podlahu a usadil se na trůn. Jako na povel se otevřely zlaté dveře a dovnitř vešlo několik služebných. „Nyní běžte. Cestování skrze Duhový most smrtelníky vyčerpává. Dobrou noc."