Kameny moci (Ironfrost)

60. kapitola

Loki se snažil usnout. Byla hluboká noc a dokonce i Thor s Volstaggem, kteří byli schopni u ohně popíjet a vzpomínat na společné bitvy až do ranního kuropění, už spali ve svých stanech. V jejich tábořišti se ozývalo jen občasné vrzání cvrčků, funění zvěře a houkání sovy. Tyto zvuky však tlumily stanové dílce, a tak Loki ležel prakticky v naprostém tichu.

A to byl problém.

Neměl nic, co by dokázalo přehlušit jeho myšlenky.

Přes den se to dalo vydržet. Téměř se nezastavil. Pokud nestopovali zvěř, kterou chtěli ulovit, stavěli tábor v části hvozdu, kterou si našli, bourali a stahovali úlovky, starali se o oheň, pekli maso a povídali si. A pili ve velkém. Loki s nimi zůstával až do doby, kdy měl pocit, že usne uprostřed slova. Ale jakmile si lehl, najednou neudržel oči zavřené. Sice zíval o sto šest, ale usnout nemohl. A otravné myšlenky na to, co ztratil, byly hlasitější s každou vteřinou.

Nemohl to vydržet; vstal, oblékl si kalhoty a černou košili, a bos se vydal ze stanu ven. Na okamžik zauvažoval, že by se proměnil v nějaké zvíře a proběhl by se po lese. Na čtyřech tlapkách by to bylo zřejmě i pohodlnější. Ale po několika krocích si na mech s občasnými větvičkami zvykl. Proti tomu, co zažil v zajetí, se i šlápnutí na ostrý kámen zdálo jako sotva štípnutí. A přestože na Zemi už padal sníh, na Ásgardu pořád panovalo poměrně teplé podzimní počasí.

Tuto noc se utábořili kousek od lesní tůňky s čistou studenou vodou. Aniž by příliš přemýšlel, kam vlastně jde, šplouchání a kuňkání žab, jež zaslechl, mu směr cesty napověděl. Pokračoval v něm, až dokud nedošel na mýtinu porostlou trávou, která obklopovala tůň. Téměř dokonale kulatý měsíc osvětloval okolí více než dostatečně a na rozdíl od cesty lesem se už nemusel obávat nějaké nečekané překážky. Siluety několika keřů viděl z dálky. Vyhnul se jim a mířil k místu, kde věděl, že je svažitý a lehce bahnitý břeh, kterým se pohodlně dalo dostat do vody. Nechtěl se koupat, ale odpoledne si u břehu všiml příjemně velké ploché skalnaté plochy. Na tu si chtěl sednout.

Slabý vánek ho hladil po tvářích a rosa chladila na chodidlech, ale necítil zimu jako v jeskyni. Bylo mu příjemně, alespoň fyzicky. Srdce ho stále bolelo. To jeden výlet opravit nemohl. Zde už naštěstí neslyšel své myšlenky tak nahlas. Čím víc se blížil k vodě, tím častější a pravidelnější šplouchání slyšel. Uvažoval, jaké zvíře může takový zvuk vydávat. Odpovědí mu byla hromádka oblečení na kameni.

Nezkoumal, čí oblečení to je. Nezáleželo na tom, bylo to něčí z jeho přátel. Napadlo ho, že by se měl otočit a vrátit zpět. Ale ten, kdo se koupal, už musel jeho siluetu proti měsíci vidět. Nemělo smysl se otáčet a vracet. S povzdechem se posadil ve stejné chvíli, kdy se z vody ozval zvuk, jako když někdo skočí šipku, vyplave a stéká z něj voda.

„Přidáš se?" pozval ho sametový hlas tiše. Díky vodě ho však slyšel tak dobře, jako by seděl vedle něj. Bezpečně tak poznal, že v tůni plave Fandral. Tipoval, že to bude buď on, nebo Hogun. Thor ani Volstagg by noc, při které mohou hodovat a bavit se, netrávili v lesním jezírku.

„Ne, díky," odpověděl stejně potichu. „Nechci rušit. Nevěděl jsem, že jsi tady. Můžu zase jít."

„Nerušíš," ujistil ho Fandral a i na dálku a ve tmě mohl z jeho hlasu Loki vycítit úsměv. „Ale děláš chybu. Voda je úžasná. Ze začátku ledová, ale po chvilce se v ní cítíš jako v objetí."

Loki zavrtěl hlavou, natáhl nohy před sebe a opřel se za zády o dlaně. „Zdá se, že dělat chyby je můj životní cíl," opáčil a zavřel oči. S Fandralem si povídal rád. Za těch několik dní, co spolu lovili jako dřív, se občas cítil jako za starých časů, a to hlavně právě díky němu. Hovořil s ním nejvíc. Usmíval se na něj. Povzbuzoval ho, i když neřekl ani slovo. S ním se cítil dobře. S ním dokázal na chvíli zapomenout na celou mizérii, protože pokud byl v jeho dosahu, tak neměl čas polemizovat nad svým mizerným osudem.