Kameny moci (Ironfrost)

31. kapitola

Zbytek dne uběhl Lokimu až moc rychle. Nabízenou masáž by ani nestihli, kdyby ji náhodou opravdu plánoval přijmout. Jemu stačilo i to, že mu ji Tony nabídl. Jen ta možnost mu vháněla krev do tváří a do útrob příjemný pocit, že se někdo o něj zajímá. Přesto převažovala nervozita. Ale na tom zrovna dnes zkrátka nezáleželo. Neměli dost času na nic než na přípravy.

Pomohl Tonymu v dílně – spíše se tedy snažil nepřekážet a popřípadě během povídání o Ásgardu podat správné nářadí – a najednou, jako po mrknutí oka, už stáli všichni na střeše Tonyho mrakodrapu a čekali, až Thor s Furym dořeší několik drobností a zavolá Heimdalla.

Přejel jejich skupinku pohledem. Romanovova s Bartonem se spolu tiše bavili a tvářili se nanejvýš znuděně. Banner s Rogersem svorně zívali. Zřejmě neměli čas se ještě dospat. A vzhledem k Rogersovým růžovým tvářím si Loki dokázal dost dobře představit, co dělali místo spánku. Tony zamyšleně stál zády k nim a pozoroval město.

Přistoupil k němu. „Jsi nervózní?" zeptal se tak, aby je nikdo další neslyšel. Nemusel se ani moc snažit. Na střeše mrakodrapu fičel vítr a sotva slyšel sám sebe, natož aby se pokoušel kdokoliv zaslechnout cokoliv navíc. Po jeho vzoru se zadíval na drobné tečky na zemi. Jako mravenci se lidé a auta pohybovali na silnici a on na malý moment pocítil vůči nim závist. Oni se nemuseli starat o to, co se stane s celým vesmírem. Hnali se jen za přízemními pudy – jídlo, peníze, potěšení. Jen málokomu záleželo na něčem víc než na sobě samém.

Nakrčil obočí. Vždyť on se od nich téměř nelišil. Taktéž se ještě nedávno staral téměř výhradně jen o sebe a své potěšení. A udělal u toho víc problémů, než kdy dokáže i stovka smrtelníků naráz. Ale možná to bylo v tom. Kdyby byl jen obyčejný Midgarďan, nebo obyvatel jiného světa, nemělo by to tak zničující dopad nejen na jeho samotného.

Žaludek se mu stáhl a ruce se roztřásly. Nejspíš neměl ani právo se s nimi srovnávat. Ve snaze se Ódinovi zavděčit udělal mnoho chyb. Mnohokrát své snahy přehnal. Odpykal si za ně trest a mnohokrát olitoval, že se vůbec toužil dostat Všeotci do přízně. Kdyby hned od začátku věděl, že je nicka, která nemá ani právo na smrt... Ale na to už bylo pozdě. Už s tím nemohl nic udělat. Jen se stáhnout, jak slíbil. Pomoct nastolit rovnováhu, pokud k tomu dostane příležitost, a pak se prostě někam vytratit a nechat svět, ať si plyne okolo.

Tony se na něj pootočil. „Nejsem. Ale ty vypadáš, jako bys viděl ducha. Jsi v cajku?"

„V naprostém," zalhal Loki, ale do očí se mu nepodíval. Ta lež byla chabá tak, že by si za ni nejraději nafackoval. Jenže copak mu mohl své sebedestruktivní myšlenky říct? Už se před ním otevřel až dost. Nechtěl, aby si o něm myslel, že je totální rozbitá troska. Chtěl si před ním uchovat aspoň malý kousek hrdosti. I proto se mu nesvěřil s obavou, že se možná vidí naposledy.

Bál se, že by mu to bylo jedno. Že by pocit, že na něm Tonymu vážně záleží, aspoň trošku, praskl jako tenké sklo. Že by se iluze rozplynula a on by znovu spadl do hlubin šílenství, avšak tentokrát hlouběji, do samého lepkavého bahna.

Pokud ho Heimdall hodí zpět na Jötunheim, chtěl tam zemřít s myšlenkou, že to alespoň jednomu člověku z devíti světů nebude úplně jedno.

„Když to říkáš," odtušil Tony skepticky a zavrtěl hlavou. „Ale nevěřím ti to, aby bylo jasno." Mrkl za sebe a pokrčil rameny. „Vypadá to, že jdeme. Jak to probíhá?"

Loki spolu s ním vyrazil za ostatními. Očima hypnotizoval jakýsi bod, který neexistoval, a hleděl skrze ostatní. „Jako když letíš s oblekem. Jen bez obleku." Zamrkal, mírně zdvihl koutky a ztišil hlas. „Neboj, nenechám tě upadnout."