Kameny moci (Ironfrost)

59. kapitola

Loki ležel na posteli ve své komnatě a zíral do stropu, když se ozvalo zaklepání. To se poslední čtyři dny dělo poměrně často. Ignoroval to, pokud nečekal služebnou, která mu nesla jídlo. To obvykle opět odnášela téměř nesnězené a ještě se musela naučit vyťukat určitý signál, aby jí vůbec otevřel.

Střídaly se u něj fáze, kdy vztekle nadával, třískal s věcmi bez ohledu na to, zda je rozbije, a vyhrožoval, že se vypraví na Midgard a Tonyho uškrtí, s fázemi, kdy se choulil do klubíčka, vydýchával panické ataky a plakal, dokud se mu tvořily slzy. Poslední fází, do níž se dostal čtvrtý den, bylo apatické zírání do stropu, u něhož si v mysli sděloval, že si odmítnutí zaslouží.

Nebyl si úplně jistý, zda se skutečně zlobí konkrétně na Tonyho, nebo spíše na to, co znamenal jeho ochod. S jeho návratem na Zemi Loki ztratil jistotu, kterou mu Tony dával. Dokud byl s ním, věděl, že se na něj může spolehnout. Že mu pomůže a podpoří ho. Nejspíš se měl hněvat hlavně na sebe.

Dovolil si někoho potřebovat. Dovolil, aby mu někdo – smrtelník! – pomohl se dostat z největšího bahna. Dovolil si spoléhat na to, že už nemusí být na všechno sám. Co na tom, že zkrátka neměl na výběr. Bez něj by se zbláznil a věděl to moc dobře. Věděli to oba. A Loki měl obavu, že bez Tonyho přítomnosti do toho bahna znovu spadne a tentokrát se nevymotá.

V koutku duše si uvědomoval, že je to nepravděpodobné. Magii měl v pořádku. Magické jádro se po vysílení znovu vzchopilo. Špatné vzpomínky byly bezpečně uložené tak hluboko, že Loki silně pochyboval, že by mu je kdy kdo mohl vůbec vyhledat.

Nadávat na Tonyho však bylo mnohem jednodušší než se nad tím vším zamýšlet. Loki se ani zamýšlet nechtěl. Zlobil se. Zlobil se, že ho tu nechal. Stačilo by slovo a on by šel s ním. Kamkoliv.

Jenže Tony odešel. Bez vysvětlení ho opustil. Využil té jediné chvíle, kdy bůh podlehl únavě. A ještě se nechal odvést Sif! Ani by se nedivil, kdyby za to mohla. Zároveň však pochyboval, že je to z její hlavy. Ona by mu to jistě okamžitě vpálila. Mohla by se mu smát, jak s ním vyběhla. Jak se postarala o to, aby přišel o jediného člověka, kterému bezpodmínečně věřil. Kterého miloval.

Lokimu se stýskalo. Chybělo mu Tonyho objetí a polibky. Jeho kousavé průpovídky i sarkastický humor, který ne vždy chápal. Nebesa, chyběly mu ty jeho věčné provokace, flirtování, dvojsmysly i oslovení brouku. Lehce pokřivený úsměv, který se přenášel až do očí a zářil z něj láska a klid.

Chyběl mu on. S ním našel spřízněnou duši, která tu jeho dokázala zcelit a ukonejšit. Pořád dokola se v duchu ptal, co udělal tak strašného, že o něj přišel.

Jedním dechem se mu do mozku zavrtávaly odpovědi. Měl s tím přece počítat. Měl si uvědomit, že mu to patří kvůli tomu, kým je.

Mrazivý obr. Nula. Nicka. Nikdo. Neměl právo zemřít. Jak by mohl mít právo někoho milovat? Jak by mohl mít právo být někým milován?

Nemohl se přece Tonymu divit, že od něj odešel. Byl rozbitý. Neschopný ho uspokojit tak, jak by si přál. Neschopný být pro Tonyho tak, jako byl Tony pro něj. Nevyzpytatelný. Kdykoliv se mohl znovu zhroutit.

Nebo ne?

Sám nevěděl, kde je pravda.

Byl unavený, nešťastný a rozlítostněný. Tonyho nepřítomnost ho fyzicky bolela. Těžko se mu dýchalo. Chtěl přestat dýchat. Chtěl se rozběhnout za ním. Toužil se probudit ze zlého snu.

Místo toho se otravné klepání bez smluveného signálu ozvalo znovu.

Útrpně zavřel oči. Když nebude reagovat, tak to toho člověka po chvíli přejde. I matku to přešlo. Několikrát.