Kameny moci (Ironfrost)

27. kapitola

Loki uslzenýma očima sledoval Tonyho dlaň, jež navzdory hrubé kůži od tvrdé práce jemně obepínala jeho ruku.

Tony na ni zíral, jako by mu nepatřila a jednala bez jeho vědomí. Neměl problém s tím, co udělala, ale neuvědomoval si, že by k tomu dal jeho mozek příkaz.

Cinknutí výtahu a příchod poslíčka s jídlem oba ušetřil jakékoliv reakce. Tony jen na vteřinu pohlédl Lokimu do očí, než se zvedl a šel ke dveřím, zatímco mladíka instruoval, aby mu nechal misky s jídlem na kuchyňské lince. Dal mu bankovku jako spropitné, aniž by se podíval jakou, a po jeho odchodu rovnou zamířil pro příbory a pro pití.

„Nerad něco přebírám," zamumlal, když si všiml, že se k němu Loki připojil a tázavě pozvedl obočí. „Na," řekl, podal mu vidličku s nožem a nalil mu do sklenice skotskou stejně jako sobě.

„Díky," odpověděl a usadil se po jeho vzoru u baru. Pořád se moc na jídlo necítil. Sice už se celkem uklidnil a vnitřním chladem se netřásl, přesto moc svému žaludku nedůvěřoval. Těstoviny tak napichoval pomalu a žvýkal ještě pomaleji. Alkoholu se ani nedotkl.

„Takže," začal Tony po pár soustech a zavrtěl se na vysoké židli, „proč máš pocit, že ti magie správně nefunguje?"

„To není pocit," odvětil suše. „Nemyslíš, že mám poměrně vysokou kvalifikaci k tomu, abych to poznal?"

„Tak jsem to nemyslel," protočil očima a napíchl kus kuřecího masa, „ptal jsem se na důvod. Důvod nefunkčnosti. O tvý kvalifikaci nemám jedinou pochybnost. Aspoň většinou."

Loki pokrčil rameny a zamyšleně přebíral těstoviny v misce z jedné strany na druhou. „Nevím. Nikdy dřív jsem se s tím nesetkal. Nedělalo mi problém zakouzlit cokoliv, co jsem se naučil."

„Takže už máš zkušenosti s napojením kouzel na techniku?" zajímal se a upil, aniž by z boha spustil zrak. Zdálo se mu, že nemá nic proti změně tématu, a byl za to poměrně rád. Nejprve si to gesto a prohlášení potřeboval sám v sobě srovnat. To, že ho Loki přitahoval, nepopíral, ale on mu řekl, že mu na něm záleží. A to už znamenalo víc než přitažlivost. Zvlášť řečeno nahlas.

„Našel jsem Tesseract. Sestavil bránu do vesmíru. Mimo jiné. Ano, umím propojit magii s technikou," řekl upjatě a vzápětí svěsil ramena. „Uměl jsem," opravil se hořce. „Uměl jsem i vycítit magickou stopu. Teď to nejde." Cítil, že ho znovu začínají štípat oči a třást ruce. Selhával. Přiznával slabost před smrtelníkem. Znovu. Znovu. Pořád dokola.

A nejhorší na tom bylo, že to tak moc bolelo! Nebesa, přišel o svou jedinou jistotu. Magie, jeho nejvěrnější a nejstálejší součást, jeho nejspolehlivější společnice, mu byla odebrána. Odtrhli mu část duše, roztříštili ji. Vrátili ji poškozenou. Jako by se spojení, které v něm rostlo od prvního nádechu, hýčkalo ho, objímalo a konejšilo, rozpojilo. Nebo nestálo o jeho rozbité vědomí. Tak jako tak ho tato ztráta ničila víc než zrada adoptivních rodičů. Teď už se nemohl spoléhat ani sám na sebe.

„A... ty... tvoje záchvaty... s tím souvisej?" ptal se Tony opatrně. „I když to je asi blbost. Poprvé ses zhroutil ještě před tím, než tě vzal Thor na Ásgard."

„Nevím. Neznám odpovědi na tvé otázky. Můžeš si připsat bod za to, že nemám odpověď," odsekl a další kousek jídla napíchl s notnou dávkou frustrace a prudkosti.

„Ale no tak, brouku, já do tebe výjimečně nešiju. Snažím se nad tím přemejšlet. Tak to zkus taky. Chci ti prostě pomoct. Jak jsi vlastně o tu magii přišel?"

Loki sklopil pohled. Nadával si za to, že v Tonym pořád vidí tu horší část, přestože se k němu choval mile. A vůbec nechápal, kde v něm vzalo smýšlení o něm jako o Tonym. To už přece bylo jméno pro přátele a blízké. Příliš intimní na oslovování v jejich podivné koexistenci, kterou se i jako vztah bál nazvat, protože... si sám dokázal přiznat, že by už o něj přijít nechtěl. A ne pouze z hlediska nutnosti přežití. A přesto o něm právě uvažoval jako o Tonym.