Kameny moci (Ironfrost)

63. kapitola

Loki se, jako každou noc, vydal projít z tichého stanu pryč od svých myšlenek. Každý večer své tábořiště stěhovali. Ásgardské lesy a hvozdy byly rozsáhlé a mohli si vybírat z mnoha mýtin, luk, nebo i jeskyní, pokud hrozilo, že je přepadne bouřka. Thor samozřejmě mohl bouřku a déšť ovlivnit a poslat je jinam, ale nedělal to. Lov by pak byl příliš snadný a postrádal by ty rušivé elementy, které ho činily zajímavější. To však neznamenalo, že budou spát v mokru.

Lokimu nevadilo zmoknout. Jedno drobné kouzlo mu zajistilo, že se okamžitě celý osušil. Přesto byl rád, že ho nyní do chodidel studila jen rosa a ne deštěm nacucaný mech. Kráčel pomalu a poslouchal noční zvuky, aby nemusel na nic myslet. Vnímal každé prasknutí větvičky, čenichání zvířat, zvuky nočních ptáků, šumění větru i daleké houkání sov. A čím dále šel, tím víc se mu do uší dostával další pravidelný zvuk, který napřed nepoznal. Po několika krocích mu však došlo, co to je, a zpomalil.

Věděl, že je ještě daleko. Noc nesla zvuky na poměrně dlouhou vzdálenost. A zjišťoval, že jeho dech se zrychluje a získává stejný rytmus, jako tiché sténání někde za stromy.

Okamžitě si řekl, že by se měl otočit a ponechat soukromí někomu, kdo beze vší pochybnosti masturboval. Jenže nohy jako by ho neposlouchaly. Začaly našlapovat po mechu ještě tišeji, jako by měl kočičí tlapky. Tep mu bušil ve spáncích a krev mu rozehřívala tváře a slabiny.

Neměl by se přiblížit. Měl by zmizet. Ale adrenalin ze skutečnosti, že někdo přijde na to, že ho sleduje při intimní chvilce, ho zcela polapil. Zastavil se až na dohled tmavé siluety. Vzdechy nabraly na intenzitě, a přestože neviděl žádný detail, slyšel muže tak zřetelně, jako by mu vzdychal do ucha. Poznal ho hned a pocit, že tu nemá co dělat, ještě zintenzívněl. Sice si říkal, že Fandral by nenamítal nic proti tomu, aby se přidal, ale určitě by se mu nelíbilo, kdyby věděl, že ho Loki pozoruje.

Přesto se pohnul jen tak, aby se opřel o kůru širokého stromu. V penisu už mu dávno škubalo. Prsty zatínal do boků, aby si zabránil rozepnout kalhoty. Poslouchat rytíře, snášet vlny horka a mrazu a představovat si, jak silné ruce putují po jeho těle a objevují jej, byla jedna věc. Ale dělat si to nad tím, že se uspokojuje někdo jiný? Tak přesto nejel vlak, i když měl dojem, že mu erekce roztrhne kalhoty.

Vzdechy se ozývaly čím dál hlasitěji a rychleji. Loki poznal, že už se blíží k vrcholu. Jestli měl nějakou šanci na nepozorovaný odchod, měl ji využít nyní. Želatinové nohy se mu vysmály. Rty měl opuchlé a okousané. Dech plytký a rychlý. Měl chuť oběhnout proklaté stromy, prozradit se a skočit na něj. Povalit ho do mechu a jeho dech chytat vlastními ústy. Líbat ho. Dotýkat se.

Vyspat se s ním.

Samotného ho překvapilo, že se při té myšlence ani nezachvěl. Necítil nic jiného než touhu to udělat. Vzít si ho. Zasunout se do něj až po kořen. Být jeho příčinou vzdechů.

Tak se zarazil, že přeslechl Fandralův výkřik. Co však nepřeslechl, byl následný vzlyk.

V tu chvíli zatoužil zalézt pod zem a splynout s hlínou. Vzrušení opadlo. V jeho hrudi se rozlil pocit provinilosti tak silně, že čekal, že se pozvrací. Tiše se sesunul k zemi a dal si obličej do dlaní. Ne, skutečně neměl v plánu být u toho, kdy rytíř plakal, ať už kvůli čemukoliv. Cítil se hůř, než když mu matka jako dítěti vynadala. A nejhorší na tom všem byl pocit, že rytíř plakal kvůli němu, ať už to bylo jakkoliv nepravděpodobné a nesmyslné.

Seděl v klubíčku ještě dlouho poté, co Fandral odešel. Cítil se hrozně. Nejen proto, že vědomě zastihl přítele v situaci, kterou by si jistě nepřál, aby někdo viděl – koneckonců proto se vydal tak hluboko do lesa –, ale také proto, že si až poté uvědomil, že mu touha naprosto zastřela myšlení.