Kameny moci (Ironfrost)

54. kapitola

„Konečně jsi vzhůru! Už jsem se bála, že se neprobudíš."

Ženský hlas se k Tonymu dostával do uší jen velmi pomalu. Oční víčka se otevírala ještě pomaleji. Světlo ho pálilo. Jakmile oči otevřel, zalily se mu slzami. Místo ženy tak viděl rozmazaný flek. „Co se stalo?" zachrčel a znovu oči zavřel. Zjistil, že má velkou žízeň. Měl pocit, jako by mu do úst někdo nasypal kolečko písku. Bolela ho hlava. Útroby se mu nepříjemně svíraly nutkáním zvracet. Ale i prosté otočení hlavy se mu v té chvíli zdálo jako nesplnitelný úkol.

Nechápal to. Přece vyhráli. Pamatoval si bitvu. Trvala dlouho a ztráty se nevyhnuly ani jedné straně. On sám létal a střílel nad nepřítelem snad celý den bez přestávky. Kolem něj létaly barevné paprsky, padaly sutiny a hořely ohně. Měl tolik práce, že pořádně ani nestíhal vnímat, co dělají ostatní. Jen občas zahlédl zelenou šmouhu, když Hulk skočil po něčem, co chtěl zničit.

Komunikoval s nimi na dálku, ale kromě Thora se ostatní pohybovali hlavně na zemi. On létal. A Thor se vyskytoval se svým blesky po celém poli. A čím déle bitva postupovala, tím víc špatné to pro ně bylo. I přes důkladnou dřívější špionáž nikdo nečekal masu lidí, která nakonec vykročila z černé stavby. Na jejich straně bylo odhodlání, které však s rostoucí únavou klesalo, čím víc se blížil den ke svému konci.Na druhé straně bylo téměř nevyčerpatelné množství bojovníků, kteří se těšili, že položí život ve jménu svého nového boha.

Toho nebylo nikde vidět a Tony ho podezříval, že se někde v koutku krčí podělaný strachy. Nebyl však čas na podobné myšlenky. Musel střílet, létat, shazovat domy, bořit střechy a prolamovat hradby.

Až ve chvíli, kdy Loki konečně dostal po dlouhém naléhání od Ódina povolení použít kameny, se celá bitva, do níž se kromě Ásgardu zapojily i další světy, obrátila k jejich postupnému vítězství.

Sauron byl zničen. To bylo to poslední, co si pamatoval, když konečně sundal helmu a podíval se směrem k vyčerpanému Lokimu, kterého podpírali další mágové. Věnoval mu zářivý úsměv, ačkoliv pochyboval, že ho na tu dálku mohl zaostřit.

Pak nastala tma, z níž se probudil až tady. A místo Lokiho u něj seděla Sif a shlížela na něj se směsicí smutku a úlevy v očích.

Nedávalo mu to smysl. To už by spíš pochopil i Fandrala. Ten by u něj mohl sedět a doufat, že se neprobere. Pak by měl volnou cestu k tomu, aby mohl jít Lokiho utěšovat. A získat pro sebe.

Příšerná představa!

„Kde je Loki?" zachraptěl Tony a pokusil se nadzdvihnout na lokti. Ne, že by se mu to podařilo. Cítil se slabý jako moucha.

„Dostal jsi ránu do hlavy," vysvětlovala bojovnice, aniž by brala ohled na jeho otázku. Pomohla mu se posadit a podepřela ho. Podala mu sklenici s vodou. „Mysleli jsme, že už se neprobereš. Byl jsi v bezvědomí dvanáct dnů. Jsem ráda, že ses probudil."

„Cože?" nechápal. Hltavě se napil. V duchu se modlil, ať se nepozvrací do klína. Musel se jí chytit, aby nespadl zpátky na polštář. „Sakra, mně je blbě."

„Tony," oslovila ho a naléhavě se mu podívala do očí. „Musíš okamžitě pryč. Naštěstí jsem zjistila já, že jsi vzhůru. Honem. Vzala jsem ti něco na sebe. Rychle se obleč," povídala, tahala ho z postele a podávala mu silný černý plášť s kapucí.

„Počkej, zpomal," požádal a chytil se za hlavu. „Do prdele. Motá se mi škeble. Neujdu ani krok. Kde je Loki?"

„Musíš," naléhala dál a každou chvíli se dívala ke dveřím. „Musíš pryč, jinak nepřežiješ. Musíš se rychle vrátit na Midgard."