Flightless Bird (český překlad)

Dějství I: Kapitola 2

Harry, minulost

V Královské baletní škole jsem začal pozdě. Většina studentů na akademii nastoupila, když jim bylo jedenáct, ale já jsem začal až v patnácti. Každý tak znal každého a já nikoho.

Tančil jsem jen pro zábavu. Kamarádka mé mámy provozovala studio v zadní části pekárny a já jednoho dne bloudil při hledání záchodu. Z počátku jsem se přidal jen pro legraci, ale pak jsem zjistil, že se mi to skákání a točení docela líbí.

Když moje učitelka, paní Prichardová, navrhla, abych se zúčastnil konkurzu na Královskou baletní akademii, myslel jsem, že se zbláznila. Maminka řekla, že si dlužím alespoň to zkusit a já si řekl, proč ne? Udělám si výlet do Londýna. Nemohl jsem uvěřit, že mě skutečně vzali. Můj přijímací formulář zahrnoval dlouhou řadu problémů s mojí technikou, ale chválili můj obrat, dlouhé klenuté nohy, ohebnost a pružné Achillovy šlachy. Nevěděl jsem, co to znamená, ale rozhodl jsem se, že je to dobrá věc.

Měl jsem být nadšený z přijetí na tak prestižní školu (vypadá jako palác!), ale hlavně jsem se bál. Nikdy předtím jsem nežil tak daleko od domova a v Cheshire jsem měl dost skvělých přátel.

Můj spolubydlící byl hubený zrzek a úzkým nosem, který se mnou nechtěl mít nic společného. Měl se ubytoval se svým nejlepším kamarádem a můj příchod jim to překazil. Jeho věci zabraly celou skříň, tak jsem si musel schovat oblečení pod postel.

Jakmile jsem se usadil ve svém pokoji, oblékl jsem se na svou první třídu. Vybral jsem si černé punčocháče a bílou kombinézu, protože to měli chlapci ve školní brožuře. Ve třídě paní Prichardové jsem mohl nosit, co jsem chtěl – nadměrný svetr, šortky do posilovny – nevadilo jí to. Ale v RBS byla spousta pravidel. Musel jsem být upravený, jíst podle jídelního plánu a dokonce jít v určitou hodinu spát.

Do studia jsem přišel brzy a už jsem se cítil jako blbec. Nikdo nebyl oblečený jako v brožuře: někteří měli kalhoty a trička, jiní zase šortky. Pouze jedenáctileté děti na chodbě nosily černé punčocháče a bílé kombinézy. Napadlo mě, jestli se nemám jít převléknout, ale učitelka vešla ve chvíli, kdy jsem se pokusil odejít.

Učitelka se jmenovala madame Lesauvage. Byla to impozantní postava: hubená, černé vlasy s několika šedými prameny. Před více než deseti lety byla baletkou, ale zdálo se, že by stále mohla tančit s těmi nejlepšími. Myslel jsem, že bych mohl získat nějaké body tím, jak jsem byl oblečený, ale jediné, co viděla, byly moje kudrnaté vlasy „Příliš dlouhé" a shluk náramků přátelství, které zdobily moje zápěstí, „Odstřihni je".

Začali jsme hodinu s prací u barre, než jsem se přesunuli na podlahu. Dívky získaly nejlepší místa. Podařilo se mi vklouznout do středu, za vytáhlého chlapce se silným bradfordským přízvukem a jeho přítele, vážného zamyšleného chlapce s hnědýma očima. Dle jeho ukázkového chování jsem poznal, že je nejlepším tanečníkem ve třídě.

Když jsme přešli z druhé polohy na čtvrtou a poté ze čtvrté na pátou, naš hohy švihaly proti vinylové podlaze. Byli jsme ve třídě jen pár minut, když mě madame začala opravovat. „Harry, bradu nahoru!" „Harry, paže!" „Harry, ramena!" Člověk by si myslel, že jsem ve studiu sám. Udělal jsem všechno, co řekla, a bez ohledu na to, jak jsem se snažil, mé tělo nespolupracovalo. Když jsem zvedl bradu, klesla mi ramena, když jsem zvedl ruce, spadla mi brada.

Cítil jsem na sobě oči všech. Pravděpodobně se divili, co tam vůbec dělám. Zajímalo mě to samé. Věděl jsem, že budu pozadu, ale netušil jsem, že až tak daleko. Nezvládl jsem jedinou věc.

Když madame přišla po sté, aby mi opravila držení těla, v očích mě pálily slzy. Chtěl jsem odejít. Chtěl jsem utéct do svého pokoje a už nikdy nevkročit do taneční třídy.