Flightless Bird (český překlad)

Dějství IV: Kapitola 29

Vítejte ve čtvrtém dějství

Louis, přítomnost

Utíkal jsem z Knightsbridge do Bankside. Nárazy chodidel na beton mě bolely, ale nemohl jsem stát a čekat na taxi. Musel jsem se hýbat.

K Harrymu jsem se dostal těsně po půlnoci. Z Temže se valila mlha. Nic jsem neviděl. Slyšel jsem vlny narážející na hráz a z dáli klakson provozu.

Zamžoural jsem na bzučák. Harryho byt byl stále označen prázdným bílým obdélníkem. Zběsile jsem ho stiskl. Žádná odpověď. Volal jsem mu a psal SMS, i když jsem věděl, že to nemá cenu, a měl jsem pravdu. Do prdele. Zabušil jsem na dveře v naději, že mě uslyší nájemník v prvním patře a otevře. Když se nic nestalo, začal jsem zvonit na všechny byty v budově, dokud se někdo konečně neozval.

Slyšel jsem unavený ženský hlas a v pozadí pláč dítěte. „Ano?"

„Jdu za Harrym Stylesem, byt 10B."

„Ten tanečník?"

„Ano! To je on."

„Kdo jste?"

„Jeho přítel, Louis Tomlinson."

„Nemohu do budovy pustit cizího člověka."

„Nejsem cizí!"

„Tak proč vás pan Styles nepustil sám?"

„Nevím! Podívejte, myslím, že by mohl mít potíže. Prosím, pomozte mi!"

Slyšel jsem pípnutí a cvaknutí, pak se dveře odemkly.

Naproti mi sešla asi třicetiletá žena v modrém froté županu a pantoflích. „Nepustila bych vás dovnitř," řekla, „ale pan Styles dnes nebyl sám sebou... Pravděpodobně to nic nebude, ale obvykle mě a mé dítě zdraví, když se potkáme na chodbě, a dnes kolem nás prošel jako duch."

Proběhl jsem kolem ní po schodech nahoru. Jela výtahem.

Došel jsem k Harryho dveřím. Zamčeno. Bouchal jsem do nich a křičel: „Harry! Harry! Tady je Louis! Otevři!"

Neotevřel a ani neodpověděl. Pořád jsem bouchal a narážel pěstí do dřevěných dveří stále silněji, až se mi udělala modřina. Kopl jsem do nich. Kdybych musel, ty zasrané dveře bych vykopal z pantů!

Žena vystoupila z výtahu. „Přestaňte. Seženu správce." V tu chvíli na mě klidně mohla zavolat policajty, ale věřila vlastním instinktům a rozhodla se mi pomoci.

Správce si dal na čas. Byl to statný mladík se strništěm a vybledlým tričkem Rush.

Zvedl ruce a loudal se ke mně. „Nemohu ty dveře otevřít."

„Je to naléhavé."

„Právní věci."

Podrážděně jsem bušil hlavou do dveří. „Prosím, něco je opravdu špatně!"

„Tak zavolejte policii. Nejsem oprávněn vtrhnout do bytů nájemníkům v této budově."

„Ale policie vás prostě požádá, ať otevřete dveře!"

„Raději projdu předpisy."

„To už může být pozdě!"

Žena mu vytrhla klíče z ruky a začala jeden po druhém zkoušet ve dveřích.

„Heleno!" zakřičel správce. „To nemůžeš!"

„Nech mě být!"

Kryl jsem ji. Dál zkoušela, dokud jsem neslyšel, že se zámek odemkl.