Flightless Bird (český překlad)

Dějství I: Kapitola 8

Harry, minulost

Dnes byl ten den. Louis se probudil o dvě hodiny dříve, aby se oblékl a upravil si vlasy. Když se mu nepodařilo přimět je, aby byly správně ulízlé, frustrovaně před zrcadlem nadával.

Alexander Beuchamp dorazil do školy a dnes se budou pořádat konkurzy na Sen noci svatojánské.

Louis pobíhal kolem mě a říkal mi, abych se připravil. „Pospěš si! Pospěš si!" Chtěl tam být ještě před začátkem konkurzu, aby se mohl Beuchampovi představit.

Nikdo na sobě dnes neměl trička a tepláky. Všichni jsme si vzali naše nejlepší úbory – měl jsem černé punčocháče a Louis měl holubí šedé s bílou kombinézou s výstřihem od krku. Vypadal tak jemně a hezky, že jsem si o něj chtěl otřít tvář.

Při oblékání jsem se poněkud vzepřel tím, že jsem si nechal kožený náramek, který mi dal Louis. Když jsme v hale procházeli kolem madame Lesauvage, dal jsem si ruku za záda.

Beuchamp byl starší než na obrázku. Stříbrné vlasy měl úhledně sčesané na stranu a na nose měl brýle bez obrouček, které mu prořezávaly husté obočí. Když vešel do studia, hodil sako na svou rozkládací židli a vyhrnul si rukávy bílé košile. Měl u sebe deštník, i když nepršelo.

Louis k němu přiběhl ještě před naší rozcvičkou, ve zpocené ruce držel starý program. Ruce se mu třásly. „Pane Beuchampe, nevadilo by vám podepsat mi tento program?"

„Neviděl jsem ho roky!" zasmál se a svými dlouhými prsty otáčel stránky. „Jak se jmenuješ?"

„Louis Tomlinson," řekl Louis a ukázal na stránku, kterou by chtěl podepsat. „Byl to první balet, který jsem kdy viděl. To mě přimělo chtít být tanečníkem."

„Kolik ti bylo let?"

„Pět. Moje máma mě na něj vzala."

„Pět," řekl s předstíranou přísností. „Kvůli tobě se cítím starý, Tomlinsone."

„Promiňte, pane," řekl Louis omluvně. Beuchamp se znovu zasmál a vrátil mu podepsaný program. Louis mu poděkoval.

Beuchamp nám nařídil, abychom zaujali svá místa u barre. Rychle jsem objal Louisova ramena a popřál mu „hodně štěstí".

Poplácal mě po ruce. „Tobě taky."

Beuchamp chodil nahoru a dolů podél řad tanečníků s dlouhým černým deštníkem v ruce a počítal. Zastavil se u Louise a souhlasně přikývl. Louis cvičil s lehkostí a precizností jako obvykle, ale věděl jsem, že uvnitř vybuchl.

Udělali jsme nějaké cvičení na podlaze a dali jsme si pauzu, než jsme měli předvést svá krátká sóla, která jsme si připravovali týdny. Čekali jsme v hale, volali nás jednoho po druhém.

Byl jsem ztracený případ, takže jsem nebyl nervózní. Louis se třásl. Jakkoliv jsem byl nervózní pro něj, byl jsem rád, že vyšiloval, protože mi to dalo výmluvu, proč se ho dotknout. Seděli jsme proti sobě na podlaze a já mu hladil kolena. Louisova hlava padla na moji hruď a já ji šťastně vzal do náruče.

„To je v pořádku. Budeš skvělý!" pohladil jsem mu zadní část hlavy, měkkou jako srst štěněte.

„Co když to pokazím? Je to můj idol. Zemřu!"

„Nepokazíš to. Tvoje technika je bezchybná." Jsi bezchybný, pomyslel jsem si.

Uprostřed toho všeho platonického uklidňování jsem úplně zapomněl na svůj vlastní konkurz. Zavolali mě.