Flightless Bird (český překlad)

Dějství II: Kapitola 16

Ahoj.

Pro upřesnění: kapitola se odehrává po Ukrajinské krizi roku 2014

Harry, minulost

Kyjev byl plný zmatku. Pasový důstojník se nás dvakrát zeptal, zda jsme si jisti, kam jedeme. Beuchamp ho ujistil, že ano. Dorazili jsme na konci revoluce důstojnosti, kde se demonstranti násilně střetli s policií na Majdanu Nezaležnosti, „Náměstí nezávislosti". Graffiti, rozpadající se omítka a odpadky nás pronásledovaly na každém kroku. Beton byl černý a spálený požáry. V ulicích se povalovaly brožurky a potrhané revoluční vlajky. Na náměstí stále křičela policie v armádních maskáčích s plynovými maskami. Na druhé straně křičeli protestující. I když to nejhorší skončilo, ve vzduchu viselo násilí jako hustá mlha.

Měl jsem z toho místa mít strach, ale byl jsem za zmatek rád. Díky všem těm hrůzám a jizvám jsem zapomněl na ty své.

Z taxíku jsem se díval na některá zajímavá graffiti – masku Guy Fawkes a kresleného býka s bublinou, ve které bylo napsáno „Fuck Putin". Ale jinak jsem si tiše procházel telefon.

Beuchamp mě sledoval. Líbilo se mu, že jsem hrál roli rozmrzelého teenagera. Předstíral mrzutost. „Ach, Harry, odlož to, prosím." Vzal mi telefon. „Posaď se rovně. Usměj se občas."

Byli jsme deset minut od jeho bytu, uvízli jsme v koloně. Beuchamp mluvil ukrajinsky s řidičem. V rozhovoru znovu a znovu zaznívalo slovo „syn".

„Co to znamená?" zeptal jsem se. „Syn."

Beuchamp se ke mně naklonil a zašeptal. „Syn. Myslí si, že jsi můj syn."

Položil mi ruku na koleno.

V podvečer jsme dorazili do jeho bytu v centru města. Byl to vzdušný prostor s velkými okny, ale starožitné zařízení bylo utilitární, opotřebované a depresivní.

Na rozdíl od jednopokojového bytu v Paříži, tohle místo mělo dvě ložnice. Vběhl jsem do té menší. Byla vymalována červeně a modře a uprostřed stál malý borovicový stolek. Možná mě tu nechá spát, pomyslel jsem si.

Beuchamp mi řekl, abych šel za ním. Odnesl moji tašku do hlavní ložnice, kde jsme oba měli být spolu. Řekl, že po „milování" budu příliš unavený na to, abych chodil do druhé místnosti.

„Jestli chceš, můžeš tam být přes den. Můžeš sedět u malého stolku a dělat si domácí úkoly, zatímco já budu ve studiu."

Poraženě jsem přikývl.

V hlavní ložnici jsem si sundal batoh a nechal ho spadnout na podlahu. Začal jsem se svlékat. Chtěl jsem to udělat hned. Přinejmenším jsem si chtěl projít prvním kolem a doufat, že bych to zbytek noci nemusel vnímat. Přemýšlet o tom, co mi Beuchamp udělá, bylo horší než samotný čin.

Zasmál se. „Nedočkavý?"

Nic jsem neřekl.

„Vezmi si oblek," nařídil. „Jdeme do opery, ale," vzal mě za ruku a položil ji mezi nohy, „bude na to spousta času později."

Vyškubl jsem se mu.

Můj oblek ležel zmačkaný na dně tašky. Spěšně jsem si ho oblékl. Vypadal jsem strašně, ale bylo mi to jedno.

Podíval se na mě a prohlédl si cedulku na mém obleku. „Opravdu ti musíme sehnat pořádné oblečení, Harry. Tohle je dětský oblek."

„Jsem dítě," zašeptal jsem.