Flightless Bird (český překlad)

Opona

Konečně nová kapitola. 

Jak se všichni máte? U mě to docela jde, škola je zvládnutelná.

Chtěla jsem se zeptat, kde bydlíte? Zajímalo by mě, odkud mé fanynky jsou. Já bydlím u Broumova, malého města v pohraničí.

Tahle kapitola je oficiální ukončení příběhu, nicméně po ní následují ještě tři bonusové, takže žádný strach.

Užijte si ji!

Louis, o dva měsíce později

Byl jsem sám v našem bytě. Harry vyřizoval pochůzky. Chtěl jsem jít s ním, ale záhadně mi řekl, že by raději šel sám.

Věděl jsem, že se staví v kanceláři svého vydavatele, aby si vyzvedl korektury stránek své knihy. Určitě jsem taky mohl jít. Nedostávali jsme mnoho dní volna, zvláště Harry se svou novou pozicí ve společnosti. Doufal jsem, že celé odpoledne strávíme spolu. Místo toho jsem uklidil celý byt a začal dělat večeři.

V půl sedmé jsem slyšel klíč v zámku.

Harry vešel dovnitř a já hned věděl, proč mě nechal doma.

„Tvoje vlasy."

Usmál se. „Líbí se ti?"

Vlasy měl nad ušima ostříhané na krátko, vzadu taky a nahoře je měl zvlněné. Jeho kadeře byly pryč.

„Tvoje vlasy."

Harry upustil klíče na kuchyňský ostrůvek a postavil se naproti mně. „Brečíš?"

„Ne!" Brečel jsem. „Proč jsi mi to neřekl?"

„Protože jsem věděl, že budeš mít záchvat."

„Nemám záchvat!" křičel jsem. „Jen jsem nebyl připraven!"

„Myslel jsem, že to bude vhodnější kvůli práci. Chci, aby mě brali vážně." Posadil se na pohovku. „Pojď, dotkni se jich."

Opatrně jsem se k němu přiblížil, jako by byl nové zvíře. Postavil jsem se mezi jeho kolena a položil ruce na jeho hlavu.

Vzhlédl ke mně. „Tak co?"

„Dobře, vypadáš pěkně."

Harry se zahrabal v aktovce a odložil svůj rukopis na konferenční stolek. Jeho knihu o Labutím jezeře vydalo akademické nakladatelství Cambridge University Press. Byl o něj obrovský zájem ze strany obchodních vydavatelů, ale všichni po něm chtěli, aby napsal paměti, což odmítl.

Myslel jsem si, že memoáry jsou skvělý nápad.

„Měl bys zvážit napsání memoárů jako své další knihy."

Přelétl kolem makety obálky na listy rukopisu.

„O čem bych vůbec psal? Celý svět už zná moje nejhlubší nejtemnější tajemství."

„Mohl bys psát o mně! O tom, jak jsem láskou tvého života!"

„Možná bys měl ty napsat knihu."

Zamyslel jsem se. Nebyl to špatný nápad...

Podobně jako Harryho řeči o Tchaikovském měla kniha pět set stran. Jako jeho poslušný přítel jsem musel přečíst celý rukopis, i když jsem mu rozuměl asi jen z deseti procent. To mi ovšem nebránilo v tom, abych se chlubil každému, kdo byl ochoten poslouchat, že můj přítel je úžasný autor!