I miss you

=5=

Znám Daichiho dobře. Určitě si všimnul mé tváře a byl jsem rád, že se nestihl v tom šťourat, protože k nám dorazili ti dva. "Tak a jde se na oběd." Navrhne Hinata tak radostně, že to nešlo odmítnout. S úsmevem kývnu na souhlas.

Vydali jsme se tedy na cestu. Kageyama s Hinatou šli vedle nás a já stále mysle na tu Sugovu smutnou tvář, když mi oznamoval, že žije sám.
Netrvalo dlouho a došli jsme k restauraci a vejdeme do ní. Usadíme se ke kulatému stolu u okna. Servírka nám donese jídelní lístek a my si podle toho objednáme jídlo. Předpokládám, že si Suga objedná své oblíbené jídlo.
Super pálivý Mapo Tofu. A obědnal. Lehce se usměju.

Dívám se do jídelního lístku a po očku pokukuji po Daichim. Na jídelním lístku je mé oblíbené jídlo a mám vybráno.
Po objednání jídel jsme se začali bavit. Daichi se optal co jsme prožili za tu dobu, co jsme se neviděli.
Ujmul se slova Shouyou a mluvil a mluvil. Sem tam něco dodal i Tobio, když ho Shouyou pustil ke slovu.
Divím se Tobiovi, že to zvládá se Shouyou. Vždyť ten mladík je víc ukecaný než dívky.

Bedlivě jsem naslouchal Shouyouvému vyprávění, leč to byl hodně těžký úkol, když kousek ode mě, vlastně přede mnou sedí Suga. Po očku se na něj podívám. Zachytí můj pohled a lehce se usměje. Usměju se taky. "Hej, vnímáš mě vůbec?" Zeptá se mě Shouyou a upřeně si mě prohlíží. "Promiň, co jsi říkal?" Zeptám se a stočím pohled na Hinatu, který se na mě dívá uraženě. K jeho uchu se nakloní Tobio a něco mu šeptá. Rázem se Shouyou podívá nechápavě na Tobia, který mu to odkývá a Shouyouvi se na tváři objeví blažený úsměv. Nechápavě pozoruji Tobia a Shouyu.

Poobědvali jsme spolu a povídali si spolu až do pozdní odpolední hodiny.
Pak jsme se před restauraci rozloučili s Tobiem a Shouyem. Daichi nabídl ještě procházku parkem, kterou jsem mile rád přijal. Chci s ním strávit co nejvíc času než se rozejdeme domů.

Nabídl jsem Sugovi procházku parkem a byl rád, že mou nabídku přijal.
Šli jsme pomalým krokem parkem. Stále přemýšlím jestli se ho mám zeptat proč se tvářil tak smutně, když mi oznamoval, že žije sám. Dojdeme k lavičce a posadíme se.

Vypadá zamyšleně. Nad čím přemýšlíš, Daichi? "Co se děje?" Nevydržím to a zeptám se ho. "Hm. Přemýšlím. Všiml jsem si tvého smutného výrazu, když jsi říkal, že jsi sám." Odpoví mi. Čekal jsem tu otázku. Sklopím zrak k zemi. "Teď jsem sám ale ještě před třemi měsíci jsem někoho měl." Prozradím mu smutně. "Co se stalo?" Zeptá se tichým ale vřelým hlasem. "Měl jsem osobu, kterou jsem miloval ale ta osoba umřela." Odpovím mu tichým hlasem. "Nechci o tom mluvit, Daichi. Teď ještě ne." Pronesu rychle, stále upřeným pohlede do země.

Na tohle mi došli slova. Vezmu ho kolem ramen a přitisknu si ho do mé náruče. Objetí přijme a hlavu mi položí na mé rameno. Hladím ho po vlasech. A to jsem se mu chtěl původně přiznat ale za takových podmínek, prostě teď to nejde.

Vždycky věděl co potřebuji a věděl to i teď. Objetí. Jeho náruč je tak příjemná. Vdechuji jeho vůni.
Trochu se odtáhnu a zvednu hlavu. Zadívám se mu do těch krásně hnědých očí a pak mi pohled spadne na jeho rty. Mám chuť je políbit ale ztráta nad mým milovaným je čerstvá.
Odvrátím pohled a odtáhnu se od něj. Co když i jeho ztratím. Co když i jemu ublíží. Nechci to riskovat. Nemůžu, už kvůli němu ne.

Když se odtáhne ode mě, tak mě to zabolí. Je to jako bych ztratil něco ceného. Někoho ceného. A ta jeho smutná tvář. Trhá mi to srdce. "Ještě pořád máš rád kočky?" Zeptám se ho s nadějí v hlase a s úsměvem na rtech. "Ano." Odpoví a zvedne pohled na mě. "Tak pojď. Představím ti mého chlupáče." Řeknu nadšeně a postavím se. Natáhnu k němu ruku a on ji s úsměvem přijme. Postaví se a  společne se vydáme k mému bytu a to ruku v ruce.

*Krásné počteníčko, sluníčka.💖*