I miss you

=27=

A je to tady. Loučení a odjezd.
Tanaka a Kiyoko už odjeli a teď se loučíme s Kenmou, Tadashim, Kuroem a Tsukkim.

Nesnáším loučení a všichni co mě znali, to věděli. Takže ukápla i slzička.
"Neboj se, určitě se ti ozveme, Sugi a navštívíme tě." Pronese do mého ramene Tadashi.
Vždycky byl takový citlivý a vnímavý chlapec.
Snažil jsem se, abych se nerozbrečel ale bylo to silnější než já.

Jakmile je loučení za námi vezmu Sugu kolem pasu a ten mi hned schová hlavu do mé náruče. Pevně ho obejmu a letmo ho políbím do vlasů.
Vím, že nesnáší loučení a tak se ani nedivím, že při objetí s Tadashim se rozbrečel.
Všiml jsem si, že celou dobu to držel v sobě ale Tadashi a Kenma je jeho 'srdcová záležitost' jak se říká.
Pak předám klíče správcovi a jedeme domů.

Cestou mi sem tam Daichi věnoval svůj pohled a taky mi sem tam položil ruku na stehno. Byl jsem rád, za tohle gesto.

Dorazili jsme domů a Daichi volá své mámě, že si pro kocourka Rina přijedeme až zítra i když mi už chyběl to malé chlupaté klubíčko.

Hned volám mámě, že jsme dorazili domů ale že si pro Rina přijedeme až zítra.
"A hned můžete u nás zůstat na oběd a povykládat jak jste se měli." Chytne se příležitosti máma ale dalo se to čekat.
"Jasně, mami." Odsouhlasím ji to. Stejně by mě tak dlouho přemlouvala, až by zvítězila. 
"Tak teda zítra, mami. Mějte se." Chci už ukončit hovor, protože si všimnu jak je Suga akční a už chystá prádlo na praní.
"Dobře, zlato, budeme se na vás těšit. Pozdravuj Koushiho a měj se." Loučí se se mnou máma a rychle zavěsí.

Během hovoru začnu chystat prádlo na praní. No nemáme toho zrovna málo, takže čím dřív tím lépe a pak se přesunu do kuchyně a uvažuji co uvaříme na večeři.
Najednou mě ze zadu obejme Daichi a políbí na krku.

Najdu ho už v kuchyni, kde kouká do ledničky a uvažuje nejspíš co na večeři. Obejmu ho ze zadu a líbnu ho na krk. "Andílku, co bys řekl, na to kdybychom si zašli na večeři do restaurace." Navrhnu mu.

Zavřu ledničku a otočím se na něj. Obejmu ho kolem krku. "To není špatný nápad." Souhlasím s úsměvem.

"Dobře. Tak chvíli počkej. Já si zařídím ještě jeden telefonát a vyrazíme." Oznámím mu s úsměvem a jdu volat.

Zavřu se do ložnice a vytočím číslo na Oikawu. Chvíli to vyzvání.

"Oikawa, prosím." Ozve se na druhém konči.

"Ahoj, tady Daichi." Ohlásím se.

"No né. Netušil jsem, že taky použiješ mou vizitku.… Au, počkej chvíli." Řekne mi se smíchem v hlase. Usměju se a vyčkávám.

"Dobře. Už můžeš. Copak se děje, že mi voláš?" Zeptá se Oikawa.

"Jde o Sugu. Právě jsme přijeli z týdenní dovolené a on je jako hromádka neštěstí." Vysvětlím mu.

"Aha. No a nechcete se stavit?" Zeptá se druhá osoba.

"Hajime?" Hádám.

"Bingo. Ahoj, Daichi." Pozdraví mě Hajime a slyším jak se oba zasmějí.

"No to by bylo fajn, pokud by vám to nevadilo." Přece jen se nechci vtírat.

"Ano, Daichi. Strašně nám to bude vadit a proto ti to nabízíme." Poznamená Oikawa.

"Dobře. Hele teď jdeme se Sugou na večeři a pak se k vám stavíme ale musíte mi poslat adresu." Než to stačím dopovědět tak mi pípne zpráva. "Sakra, to byla rychlost." Poznamenám.

"Poslal to Iwa-chan, takže si ulož obě čísla a jak budete na cestě k nám tak jen prozvoň." Oznámí mi Oikawa.

"Jasně. Zatím se mějte a díky." Rozloučím se s nimi s úsměvem.

"Ty taky a už se těšíme, ahoj." Řekne Hajime ale to 'ahoj' řeknou oba najednou a položí to.

S úsměvem vyjdu z ložnice a sleduji Sugu jak věsí prádlo na sušák. Vypadá u toho tak roztomile.

*Krásné počteníčko, sluníčka.✨*