I miss you

=30=

Probudil jsem se a zjistil, že si ze mě Sugi udělal polštářek. Ne, že by mi to vadilo ale přece jen, bych uvítal radu, jak vstát a neprobudit ho.
Ruce mi omotal kolem pasu a hlavu měl položenou na mé hrudi. Jsem v dokonalé pasti.

Možná by mi neuškodilo, ještě chvíli ležet a kochat se pohledem na  toho spícího andílka v mé náručí.

Obejmu ho kolem pasu a druhou rukou mu zajedu do vlasů. Má je tak krásně jemné a hebké.

Zamrčí a zavrtá se víc do mé náruče.

Nerušeně jsem spal do té doby dokud mi Daichi neobjal kolem pasu a nezačal si hrát s mými vlasy.
Už na začátku jsem na něm zpozoroval, že má úchylku nějak se neustále dotýkat mých vlasů. Tohle mi vůbec nevadilo a nevadí.

Spokojeně zamrčím a více se natisknu na jeho mohutné tělo. Není to jen skvělý polštářek ale i takové mé přenosné topeníčko. Daichi je takový medvídek k pomazlení, které vás i zahřeje.

Nechtělo se mi vstát ale musím. Dneska jedeme pro Rina.

Usměju se nad tím zabručením a políbím ho do vlasů. Přitom nasaju i vůni jeho vlasů. Vůbec se mi nechtělo vstávat.

"Dobré ráno, medvídku." Pozdravím ho a přitisknu své rty na ty jeho. Zbožňuju jeho rty. Jsou tak sladké.

Polibek mu opětuji a prohloubím. Přitom ho povalím pod sebe. Miluji ty naše společné rána.
Po polibku mu popřeju dobré ráno a políbím ho letmo jeho nosík. "Jdu nám udělat kávu. Nikam mi neutíkej." Řeknu a vstanu. S úsměvem mi to odkývá a já mizím z ložnice.

Ani mě nenapadne se někam utíkat, když v té posteli je tak dobře. Zabořím nos do polštáře, na kterém ještě před pár sekundami ležel Daichi. Voní úplně stejně jako on. Přitulím si polštář k tělu a zavřu oči.

Po chvíli cítím jemné hlazení po tváři a já se spokojeně usměju a otevřu oči. Místo Daichiho tvář se dívám do tváře mého bývalého přítele. Mikio se sice na mě usmíval a v očích měl nenávist.

Otevřu oči a sednu si na posteli. Co tohle mělo znamenat? Vyděšeně se rozhlížím po místnosti.

Najednou spatřím Daichiho ve dveřích i s tácem.

V kuchyni jsem nám připravil kávu a něco malého na zub. Všechno to dám na tácek a mířím si to zpátky do ložnice.
"Tak mám kavu i se snída-" zarazím se, když se podívám na Sugu, který je pobledlý a má děs v očích. Rychle položím tác a hned si k němu sednu. "Proboha zlato co se stalo?" Zeptám se ho vyděšeně a vezmu jeho tvář do svých dlaní.

"Za to může on, Daichi, já mám strach." Vypravím ze než se rozbrečím. Daichi mě přivine do náruče a utěšuje mě.

Ten strach Mikia je silnější než jsem si myslel. Teď nemám strach jen o sebe ale i o Daichiho. Mikio je schopný všeho a to jsem zjistil na vlastní kůži.

Třásl se strachy nebo zimou, ptám se v hlavě sám sebe. Jeho slzy se mi vsakovaly do trička. Co se mu stalo? Kdo mu tak moc ublížil?

"Já tě ochráním, Sugi. Nikdo ti už neublíží. To ti slibuji, andílku můj." Utěšuji ho a hladím ho po vlasech.

✨ Krásné počteníčko, sluníčka.✨