I miss you

=39=

✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨

~ Time skip ~

Svatba od Tobia a Sho se povedla a já s Daichim jsme to přežili. Daichi naplánoval piknik.

Už od samého rána chodí a chystá, což by nebylo tak neobvyklé, kdyby nebyl tak nervózní.

"Stalo se něco?" Optal jsem se, když už po několikáte přešel přes kuchyň, kde jsem seděl u stolu nad hrnkem kávy.

Zastavil jsem se u něj a mile se usmál. "Ne, andílku, nic se neděje." Odpověděl jsem a políbil ho na čelo.

Dělo se. Dnes ho chci vytáhnout na rozhlédnu, kde jsme se před pár lety shledali a konečně ho požadat o ruku.
A to je ten kámen úrazu. Co když mou žádost odmítne?
Jsme sice spolu už dlouho a máme harmonický vztah ale přece jen je tady i tahle možnost.

Pobíhal jsem po domě a ujišťoval se, že mám vše nachystané. Už po třetí jsem kontroloval košík na piknik a vše bylo v pořádku.

Nakonec jsme vyrazili na cestu a já kontroloval jestli mám v kapse tu důležitou věc. Byla tam a já se spokojeně usmál.

Šli jsme pěšky a já si tu procházku vychutnával. Zbožňuji procházky.
Najednou jsme stáli u lanovky, která mířila k rozhlédně a mě přepadla nostalgie. Kabinky měly sice nový nátěr ale i tak se nedá zapomenout. Nastoupili jsme do vnitř a nechali se vyvést nahoru.
"Pamatuješ, že?" Optal se s úsměvem Daichi, když jsme stáli v kabince. Objal mě ze zadu a políbil na krk.
"Jak bych mohl zapomenout." Odpověděl jsem trochu rozechvělým hlasem.

V ten moment mě napadlo, že tady nejsme jen tak náhodou ale nechtěl jsem mu to kazit.
Jsme už spolu dlouho a bylo by na čase náš vztah posunout dál.
Nad tím už přemýšlím dlouho ale tak nějak se nemám k tomu abych se rozhoupal.

Lanovkou jsme se dostali k rozhledně a vystoupili z kabinky. Nervozita ve mě sílila od chvíle kdy jsme ji opustili.

Vystoupali jsme na ruzhlédnu a chvíli se kouchali krásou kolem nás. Teda Suga se kochal, já stál kousek od něj a kochal se výhledem na něj. Teplý vítr mu čechral vlasy a jeho oči těpaly z jednoho místa na druhé. Byl jak malé dítě.

Teď je ten správný moment. Nadechl jsem se a s výdechem vytáhl krabičku z kapsy. Otevřel jsem ji a podíval se na krásný snubní prsten z bílého zlata. Uprostřed prstenu byl tenký proužek žlutého zlata. Tak jo, teď nebo nikdy. Řekl jsem si a klekl si na jedno koleno. "Koushi," Oslovil jsem ho.

Ten výhled na tu krajinu byl fascinující. Netušil jsem kam se mám dívat jako první.
Najednou Daichi zvolal mé jméno. Mé křesné jméno. Nepoužíval ho tak často. Zkoprněl jsem a stočil pohled na něj. Klečel na jednom koleni a měl divný výraz v očích. Byl sic láskyplný ale i nervozní.

Přistoupil jsem k němu. Začínal jsem cítit knedlík v krku a oči se mi začínaly plnit slzami. "A-ano." Pípl jsem.

"Já moc na proslovy nejsem ale mám jednu důležitou otázku." Začal jsem.
No cvičil jsem si proslov ale zapomněl jsem ho při pohledu na něj.
Ukázal jsem mu otevřenou krabičku s prstenem a zeptal se: "Vezmeš si mě?"
Suga si hned zakryl ústa dlaněmi a z očích mu tekly neposedné slzičky.
Pak rychle pokýval hlavou a pípl své ano. Já se postavil, s úsměvem jsem mu navlékl prsten, políbil a pevně ho objal. Do objetí mi pošeptal: "Moc tě miluji, Daichi." A já byl ten nejšťastnější člověk pod sluncem. "Taky tě moc miluji, andílku můj." Zašeptal jsem nazpět.

Člověk má tušení, že se ten den něco stane, tak se připravuje na to nečekané ale nikdy se nepřipraví na to, tak dobře aby to zvládl. Vždy je to výbuch emocí.

Pod rozhlédnou jsme si udělali piknik a vrátili se domů.

Mám štěstí, že mi osud dopřál setkání s Daichim a po jeho boku už zůstanu do konce svých dnů.

✨ The end ✨