I miss you

=1=

Daichi - tučné písmo
Sugawara - normální písmo

"Tak proč se ho nepokusíš konečně najít?" Zeptá se má kamarádka za barem. Jmenuje se Neon. Je to má kamarádka už od vysoké.

Vím o kom mluví a možná bych měl ale co když už je pozdě. Co když má svou spřízněnou duši? Co když má už svou rodinu?

O kom je řeč? O jednom šedovlasém klukovi s pihou pod okem a s tím nejkrásnějším úsměvem. Pohledem, který by okouzlil snad každého. A právě proto ho nechci hledat. Určitě už není sám. Dlouho jsem otálel, čekal na tu vhodnou příležitost a že jich bylo ale stejně jsem neměl odvahu mu říct co k němu cítím. Jak moc je pro mě důležitý.

"Hej, Daichi, vnímáš mě?" Zeptá se Neon a dívá se na mě starostlivě. "Jojo. Jsem v pořádku. Ještě jednu." Poručím si další sklenici koňaku a podám Neon sklenici.

Co se to se mnou stalo? Sedím v baru a opíjím se tady. Samota je strašná věc.

"Už nedostaneš. Běž domů. Jdi se vyspat." Vyhání mě Neon z baru. "Máš pravdu." Odsouhlasím ji to. "Daichi, jak se jmenuje celým jméne?" Zeptá se Neon. Položím ji na bar bankovku. "Ještě nejsem tak opilý aby mi nedošlo proč chceš znát jeho jméno, Neon." Řeknu ji s úsměvem a vstanu. Neon se nafoukne. "Měj se, Neon." Loučím se s ní a vychazím z baru.
Hned jakmile vyjdu ven, ofoukne mě studený vítr.

Tohle počasí nemám rád. Zrovna se nachází na přelomu mezi zimou, která se nechce jen tak rychle vzdát své vlády a jara, které statečně hlásí o vládu ale zatím neúspěšně.

Dojdu do svého bytu, vyzuji si boty a sundám svůj kabát, který pověsím na věšák. K nohám mi přiběhne můj šedý, chlupatý společník. Kocourek, kterého mi darovali rodiče. "Ahoj, kamaráde." Pozdravím kocoura a zvednu ho do náruče. Společně s ním v náručí se přesunu do obýváku a sednu si na pohovku.

Můj byt není nějak velký. Dva pokoje, kuchyň a na chodbě koupelna a záchod.

Daichi Sawamura jméno mé. Kdysy jsem byl kapitánem volejbalového týmu na vyšší střední Karasuno. Tento tým zažil pád, díky němu se tým málem rozpadl ale díky nové naději, která přišla v podobě nováčků jsme vzlétli zase vzhůru. Tenkrát jsem byl na svůj tým opravdu hrdý.

Co by si o mě pomysleli teď? Nasávám v baru a lituji sám sebe, že jsem tenkrát byl takový zbabělec a neřekl svému nejlepšímu kamarádovi, co k němu doopravdy cítím.

Nejlepší kamarád, který mě doprovázel po celou dobu mých let na vyšší střední škole. Držel náš tým pohromadě a vždy se na něj dalo spolehnout. "Ach Sugo, kdybys jen věděl jak moc mi chybíš." Povzdychnu si nahlas a zakloním hlavu do zadu. Zavřu oči a vrátím se v myšlenkách na vyšší střední.

Ležím v posteli a snažím se usnout. Moc mi to nejde, protože jsem ještě před hodinou a půl u mě doma hostil Hinatu s Kageyamou. Ti dva se nezměnili. Je to silná dvojka. Už při volejbale byla silná dvojka a tvoří teď spolu silnou dvojku i v osobním životě. Docela jim závidím, protože si dokázali říct to co my jsme si s Daichim nedokázali říct a proto ve mě hlodájí výčitky svědomí.

Daichi byl a vždy bude v mém srdci. O tom už není pochyb. Zkoušel jsem zahnat myšlenky na něj jak jen to šlo ale vždy, když jsem si myslel, že už je to za mnou, tak se najde nějaký předmět, který mi ho připomene nebo příjde nějaká návštěva, která mi ho připomene.

Musím uznat, že těm dvou ten vztah prospívá. Tobio se díky Shouyovi naučil, to co se zdálo v prváku být nemožné a to socializovat se a Shouyo už není takový zbrkloun jak býval.

Asi bych ho měl zkusit najít a zjistit jak je na tom on. Možná, že kdybych zjistil, že je šťastný, tak bych byl i já šťastný. Nebo ne? Obě dlaně si překryju svou tvář. "Ach Daichi, kdybys jen věděl jak moc mi chybíš." Řeknu do tmy a vzdám se mé snahy usnout.

Popadnu mobil a najedu na sociální sítě. Do vyhledávače zadávám Daichiho jméno. Musím ho najít. Musím se přesvědčit, že je v pořádku a že vede spokojený život i za cenu, že by mě to bolelo u srdce ale musím vědět, že je v pořádku.

*Ahoj sluníčka, dneska speciálně první díl a pak úterý a čtvrtek. Snad se vám příběh bude líbit.
Krásné počteníčko.💖*