I miss you

=35=

Oba jsme byli zavřeni v pokoji dva dny a vůbec mi to ani nepřišlo.

Třetí den brzo ráno někdo volal Daichimu.  Rozespale zamrmlal a koukl na displej. "To je Hoki." Oznámil mi nadšeně a přijal hovor. Já se vyšvihl do sedu a bedlivě jsem naslouchal hovoru.

Ráno mi zazvonil mobil. Myslel jsem, že ten přístroj švihnu o zeď ale při pohledu na displej se mi rozzářily oči. Oznámil jsem Sugovi, že volá Hoki a hned přijal hovor.

Me: "Dobré ráno, máš pro nás skvělé zprávy?"

Hoki: "Jasně, že mám, jinak bych tě nebudil takhle brzy." Pronesl se smíchem.

Me: "Skvělé, sem s nimi." Rychle jsem ho pobídl a zapl na reproduktor aby rozhovor slyšel i Suga.

Hoki: "Dobře, večer jsme zatkli Mikia a nebyl ani moc velký problém z něj dostat doznání."

Me: "Tak to je skvělé." Řekl jsem nadšeně ale při pohledu na Sugu ze mě to nadšení opadlo.

Me: "Moment, něco mi tady nesedí. Říkáš, že se přiznal k tomu činu?" Optal jsem se. Tohle mi k Mikiovi nesedělo. Nikdy by se jen tak nepřiznal i když to byl on. Tutlal by to.

Hoki: "Ano, proč?"

Me: "Jak znám Mikia, něco má za lubem." Řekl jsem.

Hoki: "Neboj se, já na něj dohlédnu. Jo a chce s tebou mluvit." Oznámil mi Hoki a ve mě hrklo.

Tohle se mi přestávalo líbit. Co po něm chce?! To mu nestačí, jak ho psichycky ničí, to se na svůj výtvor musí ještě kouknot?!

Me: "Nepřichází v úvahu. Mikio nebude mluvit se Sugou!" Oznámil jsem naštvaně. Suga se na mě nechápavě podíval ale potom se mu na tváři rozlil úsměv.

Hoki: "Ale Daichi…" ozval se Hoki.

Me: "Už jsem řekl, jedu na stanici. Zatím ahoj." Řekl jsem rázně a ukončil hovor.
Rychle jsem vstal a začal se oblékat.

Chvíli jsem mlčky pozoroval Daichiho, který byl čím dál víc vytočenější. "Daichi?" Oslovil jsem ho a vylezl jsem z postele.

"Nezkoušej to, Koushi. Já ti nedovolím s ním mluvit o samotě." Řekl jsem rázně.

Stál ke mě zády a zapínal si košili. Přistoupil jsem k němu zezadu a objal ho kolem pasu. "O samotě s ním nechci být ale chci si s ním promluvit. Dovol mi, prosím, být u něj s tebou." Navrhl jsem.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel. "To by šlo." Odsouhlasil jsem a otočil se na něj. Vzal jsem jeho tvář do svých dlaní. "Jen nechci aby ti dál ubližoval." Pronesl jsem přání a palcem přejížděl po líčkách.

Usmál jsem se a díval se Daichimu do očí. Měl o mě velkou starost a já mu za to byl vděčný.
"Miluji tě, Daichi." Vyslovil jsem a přitáhl si ho do polibku. 

Po hodině jsme se oba dostavili na stanici, kde nás hned zahlédl Hoki a vydal se naším směrem s úsměvem.

Měl jsem z toho setkání poměrně strach ale taky měl osobu, která mi dodávala odvahu se Mikiovi postavit a za to jsem byl opravdu rád.

Po uvítání nás Hoki odvedl do vyslíchací místnosti, kde na nás čekal právě ten zmetek.
"Počkej tady." Přikázal jsem Sugovi a vstoupil do místnosti. Zavřel jsem dveře a překřížil ruce na prsou.

Změřil si pohledem pohledného světlovlásého mladíka a on si zase změřil mě. Opíral se o opěrku židle a usmíval se. "Takže zase nepřišel. Mohlo mě to napadnout, vždycky byl srab." Pronesl mladík. Já se zamračil a otevřel dveře.

Do místnosti vstoupil Suga a Mikio byl překvapený. "Ahoj, Miki." Pozdravil ho Suga. 

Procházeli jsme stanici a pak se Daichi zastavil před dveřmi. Otočil se na mě a přikázal ať počkám. Neměl jsem žádné námitky a tak kývl na souhlas. A Daichi zmizel za dveřmi.

No ták, Sugo, vzpamatuj se, říkal jsem se v hlavě abych se uklidnil ale moc mi to nepomáhalo.

Najednou se dveře otevřely a já mohl vstoupit do místnosti.
Byla to ta klasická vyslíchací místnost, kterou jsem vydával v televizi. Stůl a židle. Na jedné z nich seděl Mikio. "Ahoj, Miki." Pozdravil jsem ho a on se na mě jen překvapeně koukal.

✨ Dneska trochu netradičně ale přes týden jsem nestíhala.
Krásné počteníčko, sluníčka ✨