wrecked | p.jm ✔️

1. Kapitola

Grace's pov

Hodiny chemie byly vážně něco, co mě neskutečně nebavilo. Vím, že k tomu, abych se stala dobrou vizážistkou a kadeřnicí, je to potřeba. Třeba by mě to i bavilo, kdybych na tuto školu nebyla donucena jít. Kdybych sem šla z vlastní vůle, a ne kvůli nátlaku od mé babičky, která dříve kadeřnicí byla, možná bych se na to dívala jinak. Ale tak co se dá dělat, že? Už jsem zde zvládla úspěšně tři roky a čeká mě jen poslední. Má babička byla stylistkou mnoha celebrit, a proto ji nejspíš ranilo, když moje máma toto povolání zavrhla. Teď to bohužel odnesu já, která se bála říct, čím se chce stát doopravdy. Ale pokud na mě po zakončení studia bude babička pyšná, budu ráda.

„Grace Reynoldsová, dostavte se prosím do ředitelny. Opakuji, Grace Reynoldsová do ředitelny." ozvalo se z reproduktoru umístěném nad dveřmi v naší třídě. Já sebou trhla a zamrkala, jelikož mě hlas naší ředitelky právě vytrhl z mých myšlenek, které se určitě nezabývaly chemickými vzorci.

„Jsi tu s námi, Grace?" ozval se pobavený hlas pana McCarthyho, když jsem stále nejevila známky toho, že bych vnímala.

„Ehm, jistě. Omlouvám se." řekla jsem a rychle si uklidila své věci do batohu, který jsem si následně dala na záda a vydala se směrem ke dveřím. Škola začala před měsícem a už mířím do ředitelny. Ani si nejsem vědoma toho, že bych něco udělala a kvůli lepení žvýkaček na spodní desku lavice mě tam nejspíš nevolají.

Nervózně jsem přešlapovala před ředitelnou, než jsem se konečně rozhodla zaklepat. Za dveřmi se ozval milý hlas paní ředitelky, který řekl slovo „dále".

„Dobrý den, paní Floydová. Chtěla jste mě vidět?" řekla jsem a druhá věta z nějakého důvodu zněla jako otázka, na kterou už přeci dávno znám odpověď.

„Ano, Grace. Posaď se." řekla žena s drdolem a perfektním kostýmkem, načež mi pokynula, abych se posadila u stolu naproti ní. Položila jsem si batoh na zem, polkla a zastrčila si pramen svých blonďatých vlasů za ucho.

„Jsi neskutečně šikovná mladá dívka, Grace. Máš můj obdiv, protože vím, jak moc tě tato škola již v prvním ročníku nebavila a necítila ses tu dobře. Přesto jsi ale dokázala všem, že v sobě máš veliký talent. Jsi bez pochyby ta nejlepší studentka z vaší třídy, možná i z celé školy." paní Floydová se na chvíli odmlčela a já se s úsměvem začervenala. Věděla jsem, že mám talent (pravděpodobně právě po babičce), ale vždy jsem se cítila trapně, když mě někdo chválil.

„Minulý týden jsem obdržela email od jisté hudební společnosti. Potřebují nutně stylistku pro jejich svěřence a ptali se, zda tu není z řad absolventů někdo šikovný, kdo by se jich ujal. Pochopitelně jsi mě hned napadla ty, protože sis z této školy již odnesla řadu ocenění a tvá vysvědčení jsou více než skvělá. A navíc máš jisté předpoklady i kvůli tomu, že umíš hodně jazyků." pokračovala žena, která seděla naproti mně.

„Tím mi chcete říct, že bych... Že bych se měla stát stylistkou nějakého zpěváka?" zeptala jsem se nechápavě.

„Ano, konkrétně stylistkou hudební skupiny. Doopravdy se na to hodíš. Pochopím, pokud řekneš ne a nebude se ti to zamlouvat. Důkladně si to ale promysli. Jestliže se rozhodneš, že ano, nemůžeš v průběhu roku skončit. Musíš smlouvu dodržet až do června, pokud samozřejmě nenastanou nějaké tvé osobní či zdravotní problémy. Letenky, stravu a další výdaje ti bude hradit z malé části škola, z větší části poté právě ta hudební společnost, o peníze se tedy také nemusíš strachovat." řekla hnědovlasá žena.

„Ale jak dodělám školu? Musím odmaturovat a pravděpodobně nebudu zvládat všechno naráz." pokrčila jsem rameny.

„Měla bys výhodu, kterou by byla zjednodušená maturita. Čekala by tě jen ústní a písemná zkouška z angličtiny a písemná zkouška z chemie. Tímto by sis splnila i celoroční praxe. Je ale třeba, aby sis to důkladně rozmyslela, ale nepřemýšlej nad tím příliš dlouho. Buď chceš, nebo ne. Bylo by nejlepší, kdyby sis to rozmyslela do zítřka." řekla paní Floydová a já souhlasila. Opravdu si nejsem jistá, zda bych to chtěla dělat a musím se nad tím zamyslet.

„A mohu mít poslední otázku? Co jste myslela těmi jazyky? Myslela jsem, že se jedná o anglicky mluvící skupinu." zeptala jsem se.

„Ne, je jihokorejská. Ale víc ti teď říct nemůžu, za chvilinku ti začíná další hodina." odpověděla s úsměvem a já pokývala hlavou. Je pravda, že umím hodně jazyků a korejština je jedním z nich. Učila jsem se ji sama, a proto není perfektní, ale domluvím se. Ale popravdě jsem nečekala, že to bude skupina, která nebude mluvit stejným jazykem jako já, tudíž jsem měla pochybnosti i kvůli tomu. Asi bude vážně nejlepší, když se nad tím zamyslím v klidu doma.

<><><>

Když jsem dorazila domů, hned jsem se začala shánět po mojí mamce, abych jí informaci mohla sdělit a poradit se s ní. Usmála jsem se, když jsem ji našla sedět v kuchyni s nějakými papíry a jejím počítačem.

„Ahoj, mami." řekla jsem a ona nadskočila, načež se jednou rukou chytla u srdce a druhou si začala rovnat dioptrické brýle, které jí jejím prudkým pohybem málem spadly z nosu.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat." pousmála jsem se a usadila se ke stolu vedle ní.

„V pořádku, tak jsem se soustředila, že jsem ani nezaregistrovala tvůj příchod." zasmála se mamka. Já se jen zhluboka nadechla a nervózně se zavrtěla.

„Copak se děje? Špatná známka, něco se stalo, pověz mi to." vyzvala mě.

„Víš... Dnes si mě k sobě zavolala ředitelka s tím, že jí napsala nějaká hudební společnost, jestli nemá na škole někoho, kdo by byl ochotný a schopný stát se stylistkou jedné jejich hudební skupiny. Nebudu chodit okolo horké kaše, zkrátka to bylo nabídnuto mně a já teď nevím, co dělat." vychrlila jsem ze sebe.

„Počkej, počkej, zas tak rychle ne. Co ti k tomu paní Floydová ještě řekla? Nemůžeš mi tu tvrdit, že ti řekla tohle a šla jsi domů." uchechtla se mamka nad tím, jak stručně jsem to shrnula.

„Veškeré výdaje mi bude hradit škola a ta hudební společnost. Musím smlouvu dodržet do konce června. Budu mít zjednodušenou maturitu, budou mě čekat jen písemné a ústní zkoušky z angličtiny a písemná zkouška z chemie. Ta hudební skupina je jihokorejská a já korejštinu ovládám, tudíž bych neměla tak velký problém se domluvit." vyjmenovala jsem vše, na co jsem si vzpomněla.

„A ty bys o to stála?"

„Já sama nevím. Líbilo by se mi to a byla by to fajn zkušenost, ale na druhou stranu bych tam byla devět měsíců, což je dlouhá doba a já tě tu nechci nechat samotnou." řekla jsem nešťastně. Od mých třinácti let, kdy zemřel táta, žijeme s mamkou jen my dvě a nikoho jiného nemáme.

„Zlato, nerozhoduj se podle druhých, ale podle sebe. Jestli tam chceš, nemám s tím problém. Je ti devatenáct a jsi už velká holka, nemůžeš se mě ptát na svolení. Ber si to tak, že jiná možnost se ti třeba v dohledné době nenaskytne. Tímto by ses mohla více dostat do podvědomí lidí, nasbírala bys zkušenosti a osamostatnila se. Myslím si, že je to dobrý nápad a měla bys to zkusit, pokud o to sama stojíš." řekla mamka a já se usmála.

„Dobře. Jdu do toho."