wrecked | p.jm ✔️

31. Kapitola

Grace's pov

Druhého dne jsem s Jiminem nemluvila. Ráno nepřišel na snídani, nepřišel ani na oběd. Byl pouze na zkoušce, která byla před koncertem, ale ani tam jsem nesebrala odvahu za ním jít.

Když jsem mu dělala před koncertem make-up a vlasy, nemluvili jsme spolu. Celou dobu se snažil vyhnout se očnímu kontaktu se mnou a já si pokládala jedinou otázku: Co jsem udělala tak hrozného?

Po tom, co jsem dokončila svou práci na všech z kluků, jsme vyšli všichni ven z maskérny. Koncert začínal za čtvrt hodiny.

Když jsem si všimla, že se Jimin vydal ještě do maskérny napít a zavřel se tam, chytila jsem konečně příležitost za pačesy a využila toho, že je tam sám.

Nechtěla jsem mu tam lézt, tak jsem si nakonec jen stoupla za dveře a dvakrát zaťukala, načež jsem se o ně zády opřela a začala na něj mluvit.

„Poslyš, Jimine... Omlouvám se, ano? Za všechno. Chápu, že ztráta blízké osoby pro tebe musela být příšerná a chápu, že tě to bolí a máš vztek na celý svět. Ale myslíš si, že kdybych tě pak odsuzovala, políbila bych tě snad? Chtěla bych s tebou trávit čas a pomáhat ti? Spala ve tvém pokoji? Ne, jasně, že ne. Možná si myslíš, že jsem s tebou začala spát jen proto, abych z tebe dostala nějaké informace, ale to se pleteš. Udělala jsem to proto, že jsem chtěla. Rozhodně si to nepřebírej tak, že k tobě něco cítím, protože to není pravda. Takže pokud bys mě teď chtěl znovu odstrčit kvůli nějakým imaginárním citům, nedělej to. Vím, že jsi si schopný moje slova vyložit takto a akorát mě zase poslat někam. Ale záleží mi na tobě a chci ti pomoct, chápeš? Nenutím tě, abys s drogami a se vším takovým ze dne na den přestal. Chápu, že je to asi těžké, ačkoli jsem to nikdy nezažila. Ale pokud mi dovolíš, abych ti pomohla, tak ti slibuji, že to spolu zvládneme. Jen už mě neodháněj, prosím. Už to znovu nechci zažít." řekla jsem a oči se mi začaly plnit slzami.

„Nechci po tobě, abys hned teď vylezl a řekl mi odpověď. Jen... Jen nad tím popřemýšlej." řekla jsem, a nakonec od dveří odešla.

Vyšel až těsně před zahájením koncertu, ani se na mě nepodíval a šel s ostatními.
Uvidíme, zda má slova měly nějaký smysl.

<><><>

Po koncertu jsme dorazili na hotel a já si zalezla do svého pokoje. Bylo asi jedenáct večer, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Otevřela jsem a zarazila se, když tam stál Jimin.

„Chci pomoct." řekl tiše. Usmála jsem se, napůl šťastně a napůl smutně, a pustila ho dovnitř.

„Ani nevíš, jak ráda to slyším. Můžu pro tebe teď něco udělat? Můžu třeba-" byla jsem ale umlčena pomalým, ale vášnivým polibkem.

„To až pak. Já tě teď potřebuju, Grace." vydechl do mých rtů a já přikývla, načež mě začal líbat.

Donutil mě zacouvat do ložnice, kde si nade mě vlezl na postel a přetáhl mi přes hlavu noční košili, pod kterou jsem měla už jen kalhotky.

„Jsi-tak-strašně-nádherná." řekl a každé slovo oddělil polibkem, který mi věnoval na krk.

Jednu ruku měl opřenou vedle mé hlavy, druhou pomalu přejel po tenké látce mých kalhotek. Vzdychla jsem, on ale ruku odstranil a zvedl se, aby si mohl sundat tričko.

Začal opět polibky zasypávat můj krk, já mu začala mezitím rozepínat pásek.

Když jsme oba skončili nazí, pomalu mi oddělil nohy od sebe a vtěsnal se mezi ně, načež do mě začal vnikat.

S hlasitým zasténáním jsem mu zajela rukou do vlasů a omotala mu nohy kolem pasu.

„Konečně. Myslím na tuhle chvíli celý den." zašeptal mi do ucha, načež začal s prvními pohyby.

<><><>

„Můžu tu dnes v noci zůstat s tebou?" zeptal se, když ležel vedle mě na posteli.

„Jasně, že jo." odpověděla jsem. Leželi jsme vedle sebe na zádech a já přemýšlela, jak by reagoval, kdybych se k němu přitulila. Nechci, aby mě zase osočil z nějakých citů k němu, protože žádné takové tu doopravdy nejsou.

„Jak mi chceš pomoct? Nikdo už mě nespraví." zamumlal.

„Já sama nevím, Jimine. Ale jedno je mi jasné - když budu s tebou, bude to mnohem lepší, než když budeš sám. Jsem možná jen tvá kamarádka s výhodami, ale věř mi, že umím naslouchat a ráda pomáhám. Budeme na to dva." odpověděla jsem tiše.

„Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že mi bude stačit se s tebou vyspat jednou." odbočil od tématu a já vyprskla smíchy.

„Jak jsi na to zase přišel?"

„Nevím. Ale už jsem ti říkal, že jsem si myslel, že mi to bude stačit jednou. Nestačí to nikdy." řekl a já se musela smát. Nechápu, jak tyhle věci může říkat s takovým ledovým klidem. Já bych se asi samou trapností propadla do země.

„Byl jsem na začátku naštvaný, ale díky, že se zajímáš." řekl po chvíli ticha. Měl už zavřené oči, ale byl stále vzhůru.

Teď je ten okamžik, kdy se k němu můžu zkusit opatrně přitulit.

Posunula jsem se na posteli blíž k němu a jednu ruku mu dala kolem pasu, hlavu jsem položila na jeho hruď.

„Co to-"

„Nemluv. Věř mi, že objetí ti pomůže." zamumlala jsem do jeho hrudi.
Cítila jsem, jak přes mé tělo také nejistě přehodil svou ruku, lehl si na bok a jednu nohu strčil mezi ty mé, kde jsem tu jeho objímala koleny.

A takhle, v objetí zlomeného Parka Jimina, jsem dnes usnula.