wrecked | p.jm ✔️

21. Kapitola

Grace's pov

Dny běžely a my už měli za sebou několik dalších koncertů. Toronto, New York, Boston, Pittsburgh a zítra nás čekal koncert v Saint Paul, kam jsme dnes dorazili. Byla jsem zde jednou s babičkou na takové menší dovolené a bylo to moc fajn, tudíž jsem se těšila, až to tu opět uvidím.

Už od příjezdu jsem spala, jelikož jsem byla z dnešní cesty autobusem ještě víc rozlámaná a nevyspalá než obvykle. Navíc jsme museli vyjíždět už ve čtyři ráno, protože cesta z Pittsburghu sem trvala třináct hodin. Vzbudila jsem se kolem osmé večer a rozhodla se, že půjdu pozdravit Taehyunga a zeptám se, zda nechce za ostatními.

Zaťukala jsem a nikdo se neozval, tudíž jsem vzala za kliku a zjistila, že je otevřeno. Došla jsem až k ložnici, ale zarazila jsem se a schovala se za roh. Byl tam jen Jimin, který se neustále přehraboval ve své cestovní tašce a něco hledal. Byl hodně zbrklý a rychlý, proto mě to vyvedlo z míry. Stála jsem za rohem a jen nenápadně nahlížela dovnitř.

Nakonec z tašky něco vytáhl a usadil se na postel, přičemž jsem přimhouřila oči, abych lépe zaostřila a viděla, co to má.

Srdce mi vynechalo úder, když se mi naskytl pohled na to, co jsem nikdy v životě nechtěla vidět někoho dělat. Seděl na posteli a v pravé ruce svíral injekční stříkačku s jehlou, která následně zajela do jeho kůže.

Poté se opět zvedl a začal vše uklízet. Já využila toho, že je ke mně otočený zády a rychle jsem opustila pokoj.

S bušícím srdcem jsem doběhla k pokoji, ve kterém byl Jin. V tomto hotelu byly dvoulůžkové pokoje a na něj zrovna vyšlo, že je zde sám.

Zaťukala jsem a Jin mi přišel otevřít. Překvapeně se na mě podíval, když viděl můj vyděšený výraz ve tváři a můj prudce se zvedající hrudník.

„Hej, hej, klid. Co se děje, Grace?" zeptal se starostlivě a pustil mě dovnitř, načež za mnou zavřel dveře.

„J-já... Šla jsem... Já šla..." koktala jsem a nemohla jsem téměř popadnout dech. Po chodbě jsem předtím běžela, a navíc jsem byla vyděšená.

„Klid, nádech, výdech. Uklidni se a pak mi to řekni, ano?" řekl a jednu ruku mi položil na rameno. Já přikývla, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Poté jsem je opět otevřela.

„Šla jsem do T-Taeho pokoje, chtěla jsem se zeptat, jestli... Jestli nechce jít třeba za vámi nebo tak. Ale on tam nebyl, byl tam jen J-Jimin. V-Viděla jsem ho, jak... Jak si píchá něco do žil. O-On bere d-drogy?" dostala jsem ze sebe krkolomně a Jin si povzdechl.

Vybídl mě, ať s ním jdu do ložnice a tam jsme se posadili na postel.

„Je na čase ti říct, jak to s Jiminem je. Chápu, že jsi rozrušená a chápu, že ti leze na nervy to, že o tom nic nevíš." řekl.

„Nikomu nesmíš říct, že jsem ti to prozradil, ano?" řekl a upřeně se mi zadíval do očí. Já přikývla.

„Jimin měl přítelkyni. Nebyli spolu nijak dlouho, ale záleželo mu na ní. Nikdo o ní nevěděl, asi ani jeho rodina, jen my a Sejin. Bohužel měla rakovinu a přišlo se na to pozdě." řekl Jin a já cítila, jak ani nedýchám.

„Jimin to neunesl, neunesl představu, že brzy zemře a on s tím nemůže nic dělat. Udělal pitomost a opustil ji ještě předtím, než odešla. Nechtěl se dívat na to, jak mu umírá před očima. Byli spolu zhruba tři měsíce, když od ní odešel. Ona zemřela asi o čtyři týdny později. Jimin se úplně sesypal a vyčítal si, že tu s ní nebyl. Jestli ji miloval, to nevím. Ale vím jistě, že nějaké city k ní choval a jeho výčitky neznaly hranic. Už je to nějakých sedm měsíců od její smrti a Jimin od té doby hledá útěchu v alkoholu a drogách. Viděli jsme ho ve stavech, ve kterých ti nikdy nepřeju ho vidět. Snažili jsme se mu pomoct, ale on nechce. Chápu, že se musí cítit příšerně, ale jestli se nesebere... Ani nechci přemýšlet nad tím, co všechno se může stát. Ohrožuje budoucnost BTS, bylo období, kdy s námi ani netancoval. Je zázrak, když odtančí vystoupení, kterých až do turné bylo naštěstí málo, ale teď se musí hodně přemáhat. Ale co se týče tréninku, kašle na to a to hodně. Hlavně ale ohrožuje své zdraví a já o něj nechci přijít. Neumíš si představit, kolikrát už jsem přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby se předávkoval." řekl Jin a viděla jsem, že je mu smutno. Chápala jsem to.

„Panebože." vydechla jsem a cítila, jak se mi po tvářích kutálí slzy. Dojalo mě to a zároveň mi došlo, že za tu jeho hroznou povahu asi úplně nemůže.

„Chápu, že tě to vystrašilo a nevěděla jsi, co máš dělat. Mrzí mě, že se teď necítíš dobře. Já to chápu, po tom, co jsi viděla..." řekl Jin a já s přikývnutím popotáhla.

„Pojď ke mně." povzdechl si smutně Jin, když viděl mé oči zalité slzami. Dal mi ruku kolem ramen a přitáhl si mě k sobě tak, že seděl na kraji postele, já se schoulila do klubíčka vedle něj a hlavu si položila do jeho klína.

„Nikdy jsem nechtěl, abys to viděla." řekl tiše a rukou mě začal něžně hladit v mých blonďatých vlasech.
Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem opět usínat.

<><><>

A je to! Jiminovo tajemství je venku. Popravdě jsem byla při psaní této kapitoly trochu nejistá, ale snad to nakonec není takový propadák.