wrecked | p.jm ✔️

10. Kapitola

Grace's pov

S Jacqueline jsem byla venku vážně dlouho, ale ráno jsem musela brzy vstávat a uznávám, že jsem měla jít spát mnohem dřív. Když jsem totiž zaslechla zvuk svého budíku, chtělo se mi brečet.

Byla jsem z dnešního dne tak nervózní, že jsem ani nedokázala snídat. Oblékla jsem se do vytahaných šedých tepláků a obyčejného černého trička, načež jsem se vydala do autobusu, který nás měl dopravit na místo.

Tentokrát jsem seděla společně s ostatním personálem, a ne s kluky, ale nevadilo mi to. Už jsem si na všechny ostatní lidi začínala zvykat a nebyla jsem tolik rozhozená jejich přítomností.

Když jsme dojeli na místo, kluci již čekali v maskérně a já se vydala za nimi.

„Ahoj." pozdravili mě všichni naráz. Všimla jsem si, jak si mě Yoongi s pobaveným výrazem prohlédl a jen jsem zakňučela.

„Ahoj. Vím, vypadám docela děsně, ale stejně mě nikdo neuvidí." řekla jsem. Stále jsem nevyměnila svůj oděv v podobě tepláků a trička za něco lepšího, ale ani jsem to neměla v plánu. V tomto jsem se cítila pohodlně, a to je důležité.

Jungkook si během doby, kdy jsem se starala o jeho vlasy, neustále prozpěvoval, čímž mi zjednodušil práci, jelikož mi to rychleji utíkalo. Bylo to sice hezké, ale když jsem se šla postarat o jeho make-up, bylo to docela těžké.

„Můžeš na chvíli snížit volume na nulu? Když zpíváš, dělá se to dost těžko." zasmála jsem se.

„Promiň." uchechtl se Jungkook a já se tedy pustila do práce. Jimin a Tae, kteří stáli pár metrů opodál, si začali trénovat nejnovější píseň, kterou mají dnes zazpívat a já jen poslouchala a pokračovala ve své práci. Popravdě mě těšilo, že Jimin jen nesedí v tichosti, ale snaží se si písničku ještě procvičit. Bylo to mnohé lepší, než se dívat na jeho nezaujatý a otrávený obličej.

„Můžeš běžet." řekla jsem, když jsem byla hotová i s líčením Yoongiho, kterého jsem líčila jako posledního.

„Díky, Grace, je to skvělý. Drž nám palce." řekl.

„Není zač. Budu, zlomte vaz." mrkla jsem na něj a poté je jen sledovala, jak všichni vychází z maskérny. Ostatní personál se bavil vesměs spolu a vydali se do vedlejší místnosti, kde byla šatna. Já se tedy usadila na židli k jednomu ze stolečků, u kterého předtím seděl Namjoon a vzhlédla jsem ke stropu, v jehož pravém rohu byla umístěná menší televize, na které jsem mohla kluky sledovat. Jsem si jistá, že budou zpívat skvěle a sledování interview si taky užiju.

Jakmile to celé skončilo, vrátili se za mnou a vesele brebentili a rozebírali vše, co se právě odehrálo.

„Koukala jsem na vás a moc se vám to povedlo." řekla jsem a kývla směrem k televizní obrazovce, na kterou jsem předtím celou dobu upírala svůj zrak.

„Děkujeme." usmál se Hobi, načež se spokojeně usadil na židli a prohrábl si své nagelované vlasy, čímž zničil mé dílo, ale netrápilo mě to. Je důležité, aby se cítili komfortně.

<><><>

Večer mi Tae nabídl, abych zašla za ním do pokoje si popovídat. Sdílel sice svůj pokoj s Jiminem, ten bude ale prý večer pryč, jelikož se vydal na obhlídku New Yorku, který měl vždy rád.

S Taehyungem jsme si povídali asi dvě hodiny a musím říct, že to bylo fajn. Cítila jsem se s ním vážně dobře a skvěle se s ním povídá. Později mi řekl, abych mu vyprávěla něco o svém dětství v Atlantě, po pár minutách jsem si ale všimla, že tvrdě spí. Nedivila jsem se, byl to náročný den.

Jen jsem se uchechtla, když tiše zachrápal a zvedla se z postele, na které jsem seděla v tureckém sedu po boku spícího Taeho.
Je čas jít k sobě a také spát.

Zamračila jsem se, když jsem zaslechla tlumené zvuky z koupelny. Nepoznala jsem, co to je, ale byla jsem příliš zvědavá na to, abych odešla. Vzala jsem za kliku a vida, bylo odemčeno. Pomalu jsem otevřela a nahlédla dovnitř. Mé srdce vynechalo pár úderů, když jsem spatřila původce toho zvuku - Jimin. Seděl na zemi opřený o vanu a vzlykal. Nevěděla jsem, co mám dělat. Popotáhl a zaklonil hlavu dozadu, čímž si mě všiml. Ani jsem ho neslyšela přicházet, jak dlouho tu asi je?

„Promiň, já... Mám odejít?" zeptala jsem se opatrně. On neodpověděl, místo toho mu z očí začaly téct další a další proudy slz. Opřel se čelem o svá pokrčená kolena a zajel si roztřesenýma rukama do vlasů.

„Hej, hej, to je v pořádku." zamumlala jsem a zavřela za sebou dveře, načež jsem si klekla k němu.

„Jsem tady, jsem s tebou." zašeptala jsem a položila mu ruku na záda, načež jsem ho po nich pomalu pohladila.

„Nikam nejdu, nejsi sám, ano?" šeptala jsem uklidňujícím hlasem a stále ho hladila po zádech. Bylo mi jasné, že nějaká jeho část nejspíš chce, abych okamžitě vypadla a nechala ho. Ale nic takového neřekl, jelikož nebyl nejspíš schopný ani mluvit. Upřímně jsem se cítila dost zvláštně, ale přišlo mi nefér ho tu nechat, když ho očividně něco trápí.

„Jimine, co to..." zalapala jsem po dechu, když jsem viděla bílý rukáv od jeho mikiny, který se dole u zápěstí barvil do ruda. Bez otálení jsem vzala opatrně jeho ruku a vzala lem rukávu mezi prsty.

„Grace, ne..." zachraptěl.

Neposlechla jsem a rukáv mu vyhrnula až po loket.

„Proč sis to udělal?" vydechla jsem, když jsem viděla dvě podlouhlé čerstvé jizvy na jeho pravém zápěstí. Byly hned vedle několika vybledlých, které byly očividně už starší. Nebylo jich moc, ale byly tam.
Jimin mi neodpověděl.

„Já ti to zavážu." řekla jsem a sáhla si do vlasů. Měla jsem culík, který držel světle modrý šátek. Nosila jsem je raději než gumičky a popravdě si tento nechci zničit, ale je důležitější zastavit mu krvácení.

Rozpustila jsem si vlasy a šátek mu uvázala kolem zápěstí.

Zvedl hlavu ze svých kolen a já viděla, jak se celý třese. Potřeboval útěchu, cítila jsem to z něj. Opatrně jsem mu omotala ruce kolem krku a přitáhla si ho k sobě, čímž zabořil svůj obličej do mého ramene a já ho něžně hladila ve vlasech.

„Neboj se, Jimine, " zašeptala jsem. „Neboj."