wrecked | p.jm ✔️

15. Kapitola

Grace's pov

Následující týden jsem strávila společně s Hobim, který mi pomáhal se naučit choreografii na písničku Idol.

„Nezvládnu to. Je to už zítra." zakňučela jsem, když jsem ležela na zemi a snažila se uklidnit své srdce, které mi vzhledem k tomu, že jsem ještě před chvílí tančila, zběsile bilo.

„Ale zvládneš. Navíc o nic nejde, nevadí, když se ti to nepovede. Ale chápu, že mu chceš ukázat, že to zvládneš, aby mu trochu spadl hřebínek." řekl Hoseok a posadil se do tureckého sedu vedle mě.

„No právě, chci mu dokázat, že nejsem tak marná." pokrčila jsem rameny.

„Myslím si, že to dopadne dobře. Ještě před pár dny to tak nevypadalo, ale zvládla ses to naučit a myslím si, že tvoje taneční schopnosti nejsou tak slabé, jak tvrdíš. Natřeš mu to." mrkl na mě můj kamarád a já se nezmohla na nic víc než unavený úsměv. Poslední týden jsem doopravdy strávila tvrdým tréninkem, abych Jiminovi ukázala, že to dokážu, tudíž jsem už byla vážně unavená.

<><><>

Následujícího dne ve tři odpoledne jsem se měla sejít s Jiminem v místnosti, kde vždy zkoušeli. Všichni kluci tam byli taky, aby tu podívanou neprošvihli.

„Připravená?" zeptal se škodolibě Jimin.

„Nejvíc, co to jde." odpověděla jsem. Zněla jsem překvapivě sebevědomě, i když opak byl pravdou.

Stoupli jsme si vedle sebe a já se zadívala do zrcadla.
To zvládneš, Grace, řekla jsem si.

Jakmile začala písnička hrát, my se pustili do tance.
Mé první pohyby byly hodně nejisté, nedokázala jsem se na Jimina po mém boku ani podívat, jelikož jsem stále jen kontrolovala svůj odraz v zrcadle.

Po chvíli jsem se ale sebrala a tančila tak, jako kdybych byla v místnosti sama a vůbec nikdo mě nesledoval. Byla jsem si sama sebou mnohem jistější a přestala jsem se bát.

Nikdy mě tanec nelákal, ale teď už asi chápu, co na tom lidi tak vidí. Při tanci se můžete ztrácet ve svých vlastních myšlenkách, užívat si hudbu, která vám při tanci hraje a můžete ze sebe vybít přebytečnou energii. Já při tanci myslela na moji mamku a na Jacqueline. Na svého zesnulého tatínka, svého psa z dětství, a dokonce i na babičku, kterou jsem sice dříve proklínala za to, že mě v podstatě donutila jít na střední školu, na kterou chodila ona, ale teď jsem jí za to vděčná. Nebýt jí, neznám totiž kluky.

Ano, ze začátku jsem byla hodně nejistá a zvažovala jsem, jestli sem mám vůbec jezdit. Bála jsem se, že se zde ztratím, že si nebudu s nikým rozumět a budu nešťastná, ale opak je pravdou.

Kluci se pro mě stali doopravdy blízkými kamarády.
Namjoon. Neskutečně inteligentní a milý člověk, za kterým bych určitě mohla kdykoliv přijít, kdyby mě něco trápilo.
Hoseok. Veselé stvoření s milým úsměvem, které je mou velikou inspirací, co se právě tance týče.
Jungkook. Tak strašně hodný a talentovaný člověk, kterému budu jeho nadání nejspíš už navždy závidět.
Yoongi. Není v mé blízkosti sice příliš výřečný, ale v momentě, kdy to nejméně čekám, si se mnou začne povídat a zlepší mi den.
Taehyung. Jeden z nejúžasnějších lidí, které jsem kdy mohla poznat. Jsem si s ním doopravdy blízká a vím, že si s ním můžu kdykoliv promluvit, když budu chtít.
Jin. Druhý z kluků, který mi je nejblíž. Vybudovala jsem si k němu citovou vazbu poměrně brzy a nelituji toho.
A nakonec, Jimin. Je tajemný, nepříjemný, tichý, ale stejně jsem v celku ráda, že mám tu čest ho znát. Je neskutečně talentovaný, a i když bych mu občas nejradši jednu vrazila, nechci to s ním vzdávat. Chci mu přijít na kloub a chci, abychom si rozuměli.

Z myšlenek mě vytrhla až chvíle, kdy přestala hrát písnička. Při tanci jsem se vážně odreagovala a moc jsem si to užila.

Kluci zavýskli a začali mi tleskat, já se jen smála a mé tváře začaly nabírat nachovou barvu. Je pravda, že červená jsem díky této choreografii byla už předtím, než mi zatleskali, ale teď to šlo ještě o odstín výše.

„Tak? Jaká jsem byla?" zeptala jsem se Jimina a potutelně se na něj usmívala.

„Dobře, vyhrála jsi." zakoulel očima.

„Překvapilo tě, že se to zvládla naučit, viď?" rozesmál se Taehyung.

„To jen díky tomu, že mi pomohl Hobi." řekla jsem se stydlivým úsměvem.

„Ale jdi, většinu práce jsi odvedla ty. Já byl jen tvůj společník a občas jsem ti poradil, ale zvládla jsi to sama." odpověděl a já se usmála jeho směrem, načež jsem se otočila zpět na Jimina.

„Až se příště budeš chtít navážet do mých schopností tance či čehokoliv jiného, vzpomeň si na tenhle den." ušklíbla jsem se.

Dnes budu, s pocitem vítězství, spát velmi dobře.