wrecked | p.jm ✔️

27. Kapitola

Grace's pov

Během koncertu v Houstonu jsem byla duchem nepřítomná. Dokud jsem byla s kluky, nebylo to tak, ale teď se mi hlavou honí jedna jediná myšlenka. Nedokážu z hlavy vymazat živou představu toho, jak si Jimin do žil píchá drogy.

Moc jsem si přála mu pomoct, ale netušila jsem jak. Určitě se ho na to nebudu vyptávat, jelikož můžu být ráda za to, že jsme si teď bližší a nechci to pokazit. Nejde mi o to, že by pak nejspíš odvolal celé to naše kamarádství s výhodami. Jde mi o to, že nechci dopadnout tak, jak to bylo na začátku. Nechci, aby byl zase chladný a odtažitý.

Bylo mi ho neskutečně líto. Neumím si představit, že bych přišla o partnera tak příšerným způsobem, jako on. Když jsem se rozešla se svým bývalým přítelem Louisem, bolelo to a cítila jsem se hrozně. Myslela jsem si, že se mi zhroutil svět, ale teď vím, že jsou lidi, které o své blízké přišli mnohem horším a bolestivějším způsobem. Já věděla, že je Louis živý a zdravý. Jimin o svou lásku přišel kvůli nemoci.

Popravdě mě překvapovalo, že i přesto, jak ho to pořád bolí (i když to nepřizná), je schopný se mě dotknout. Předpokládala bych, že se bude všech holek stranit. Ale jestli mu to takto pomáhá, jsem ráda.

Po koncertu už jsme se s Jiminem neviděli. Šel s ostatními ven a já chtěla zůstat na pokoji, jelikož jsem měla téměř dočtenou knihu a nemohla jsem se dočkat, až se dozvím její konec.

Jimin mi nezapomněl připomenout, abych přišla v deset večer za ním do pokoje. Pravděpodobně si teď bude brát samostatný pokoj tak často, jak to jen bude možné.

Rozsvítila jsem obrazovku svého mobilu a všimla si, že hodiny ukazují již 22:08. Měla bych jít, jinak mě zabije.

Dnes jsem nevypadala tak hrozně, jako minule - tepláky jsem vyměnila za černé skinny džíny a místo trička jsem měla světle fialové tílko s čtvercovým výstřihem. Nic úžasného, ale neurazí to. Nebudu se tu strojit kvůli pár minutám, než pod Jiminem skončím nahá.

Vyrazila jsem za ním a zaklepala. Když se neozval, zkrátka jsem vešla dovnitř. Porozhlédla jsem se a nadzvedla obočí, když nebyl nikde k vidění.

„Jimine?" zavolala jsem.

Už jsem se chtěla začít rozčilovat, kde sakra je, když mě tu dnes večer tak moc chtěl, ale najednou jsem pocítila něčí ruce na svých bocích. Otočil si mě čelem k sobě a na rtech měl svůj typický úšklebek.

„To je dost, že jdeš." zamumlal a já se neubránila pohledu na jeho rty. Vážně mě to dokáže tak moc vyvést z míry?

Zastrčil mi pramen vlasů za ucho a já mu jen zírala do očí a čekala, jestli něco udělá.

Vyjekla jsem, když mě zničehonic vyzvedl do vzduchu a donutil mě tím, abych mu omotala nohy kolem pasu. Jen jsem se zasmála a jednou rukou ho pohladila vzadu po vlasech, druhou jsem se křečovitě držela jeho ramena, abych neskončila na zemi.

On se samolibě pousmál a přitiskl své rty na mé, načež si to se mnou zamířil přímo k posteli.

<><><>

Když jsem se vzbudila, jen jsem si promnula oči a až pak mi došlo, že je ještě tma. Tudíž není ráno a já bych měla ještě spát. Zadívala jsem se na hodiny na své mobilní obrazovce, a ty ukazovaly 02:48. Výborně, snad se mi ještě podaří usnout. Otočila jsem se na druhý bok a v tom jsem se zarazila. Jimin vedle mě neležel.

Všimla jsem si až slabého proužku světla, který byl pode dveřmi od koupelny. Asi šel jen na záchod.

Když však nějakou dobu nevycházel, rozhodla jsem se za ním zajít. Jelikož jsem byla jen ve spodním prádle, rychle jsem popadla Jiminovo tričko, které leželo na zemi a vzala si ho na sebe, načež jsem se vydala do koupelny.

Pomalu jsem otevřela dveře a z toho pohledu se mi udělalo smutno. Nejspíš byl v tom stejném rozpoložení, jako když jsem ho takto v koupelně nalezla poprvé. S jediným rozdílem, že mu tentokrát po zápěstí netekla krev, za což jsem ráda.

Seděl opět na zemi, třásl se a z očí mu tekly slzy. Minule jsem to nechápala, ale teď je mi to jasné - je to kvůli jeho zesnulé přítelkyni.

Sice se nepořezal, žiletka ale ležela vedle něj na zemi, z čehož jsem usoudila, že to v plánu má.

„Jimine." vydechla jsem smutně a klekla si k němu.

„Co jsi to chtěl zase udělat?" povzdechla jsem si a vzala žiletku do ruky. Tohle přece nemůže.

Viděla jsem, že se neměl k odpovědi, tudíž jsem si jen sedla vedle něj a zadívala se mu do tváře.

„Můžu pro tebe něco udělat?" zeptala jsem se opatrně. On jen zavrtěl hlavou.

„Dobře, ale... Co kdybychom teď šli zpátky do postele, hm? Budeme tam spolu. Nebudeš muset být sám." řekla jsem konejšivým hlasem a prosebně se na něj zadívala.

On jen s přikývnutím popotáhl. Já se zvedla ze země a podala mu ruku, abych mu pokynula, že se má také zvednout. Když také stál na nohou, vzala jsem ho za ruku a odvedla zpět do ložnice.

Lehli jsme si společně do postele čelem k sobě. Nedíval se sice na mě, ale důležité bylo, že se nesnaží odejít a ublížit si. Žiletku jsem pro jistotu dala na svůj noční stolek, i když je mi jasné, že se může kdykoliv v noci sebrat a jít pokračovat v tom, co měl rozdělané.

„Chceš napít, nebo tak?" zašeptala jsem, ale on zavrtěl hlavou.

„Dobře. Můžeme jít spát, jestli chceš. Je mi to jedno, můžu s tebou zůstat vzhůru." řekla jsem tiše a snažila se z jeho očí vyčíst jakoukoli reakci.

„Tak dobrou." zašeptal nakonec.

Já se k němu přisunula, abych mu mohla dát něžný polibek na krk.

„Dobrou." odpověděla jsem, načež jsem se odvalila zpět na svou stranu a dělala, že jdu spát. Ve skutečnosti jsem ale čekala, až usne Jimin a až poté jsem zavřela oči.