wrecked | p.jm ✔️

32. Kapitola

Grace's pov

Druhého dne ráno jsem měla trochu problém vyprostit se z Jiminova sevření. Objímal mě opravdu pevně, oběma rukama mě držel kolem pasu a hlavu měl položenou na mém břiše. Tiskl se ke mně, jako kdyby měl strach, že mu někam odejdu a on zůstane sám.

Byla jsem na něj neskutečně pyšná - konečně přiznal, že potřebuje pomoct a nechá mě, abych mu pomáhala právě já.

Nechala jsem ho, ať se vyspí a mezitím jsem se převlékla, vyčistila si zuby a učesala se.

„Dobré ráno, ospalče." řekla jsem, když Jimin konečně otevřel oči.

„Dobré. Někam jdeš?" řekl a poukázal na mé modré džíny a bílý svetr. Když jsme zůstávali jen na hotelu, byla jsem v teplákách.

„Oprava: jdeme. Beru tě na výlet." mrkla jsem na něj.

„Ne, výlet ne." zaskučel a plácl se do čela. „To dělají páry."

„I kamarádi spolu můžou jít na výlet, ne? A vůbec, přestaň tu skučet. Žádné výmluvy nesnesu." pohrozila jsem mu.

On se nakonec neochotně zvedl a odešel do koupelny.

„Půjdu se převléct do svého pokoje, nic jiného tu nemám." řekl, když koupelnu opustil a já přikývla.

<><><>

Rozhodli jsme se, že bude nejlepší si půjčit v Oklahoma City auto. Jet autobusem, kde ho může každý poznat, bylo příliš riskantní.

Byl téměř konec února, a to nejchladnější období bylo za námi. Venku stále občas sněžilo, ale bylo to jen pár vloček, které hned roztály. Bylo ale dobře, že už nám nehrozí, že budeme mrznout.

Seděla jsem vedle Jimina v autě a pozorovala ho, jak řídí.

Nakonec sundal jednu ruku z volantu a položil ji na mé stehno. Pod jeho dotykem jsem se napjala. Asi si na to nikdy nezvyknu.

„Kdy mi řekneš, kam jedeme?" zeptal se. Cíl našeho výletu jsem mu neprozradila, jelikož jsem to chtěla jako překvapení. Proto jsem ho jen navigovala. Byla jsem na tom místě asi před dvěma lety a moc se mi tam líbilo, proto tam chci vzít i Jimina.

„Uvidíš. Nebuď pořád tak zvědavý." řekla jsem.

Po chvíli jsme dorazili na místo - Hefner Lake.

Vystoupili jsme z auta a vydali se směrem k majáku, který se zde nacházel.

„No páni." vydechl Jimin a rozhlížel se kolem. Nejspíš se mu tu také líbí.

„Hezký, ne?" zeptala jsem se a vzhlédla k němu.

„Je to krásný. Děkuju." přikývl a já se usmála.

„Není za co děkovat. Neznám lepší způsob, jak někoho rozveselit, než je výlet." řekla jsem a bok po boku jsme kráčeli dál.

<><><>

Uplynulo asi dalších deset dní a ty jsem se snažila pro Jimina dělat co nejzajímavější. Samozřejmě, že jsme celou tu dobu nejezdili na výlety. Potřeboval po koncertech i odpočívat, proto jsme občas využili volný čas jen na sledování filmů či jinou aktivitu, při které sice příliš neodpočíval, ale nebýt jí, asi se ani nebavíme. Ano, myslím tím onu aktivitu ve dvou.

Cítila jsem z něj více pozitivní energie. Samozřejmě, že se to za těch pár dní nemohlo celé otočit o sto osmdesát stupňů, ale bylo znát, že se cítí lépe.

Bylo hezké vidět i jeho úsměv, který jsem předtím příliš nevídala. A já měla radost, že se mi daří ho rozveselit a přivést na jiné myšlenky.

Za těch deset dní jsem ho ani jednou neviděla v nějakém horším stavu, z čehož mi spadl kámen ze srdce. Stal se jen jeden incident, který nebyl příjemný ani jemu, ani mně.

Flashback

Ležela jsem pod Jiminem a nechala ho, ať můj krk zasypává svými vášnivými polibky. Vzdychla jsem, když objevil mé citlivé místo a zaryla jsem mu nehty do zad. Ještě do mě ani nevnikl a už má na mě takový vliv.

Odtáhl se, aby mi mohl sundat kraťasy a já mezitím začala líbat jeho krk. Příliš často to nedělám a tohle je poprvé, kdy jsem mu začala také vytvářet fialovou modřinku. Samozřejmě až dole u klíční kosti, protože rozhodně ani jeden z nás nestojí, aby si toho na koncertu všiml někdo z fanoušků či z Big Hitu.

„Jae." vydechl najednou. V tu chvíli jsem ztuhla a přestala.
I on přestal s rozvazováním tkaničky na mých kraťasech a zaraženě se odtáhl.

„Panebože, promiň, Grace. Já... To jsem nechtěl." řekl a klekl si, pouze v boxerkách, na posteli naproti mně.

„Ehm, to... To je v pořádku." dostala jsem ze sebe. Zcela upřímně mě trochu ranilo, že při líbání se se mnou myslí na jinou holku. Bylo to pochopitelné, že mu chybí, ale nechci, aby si mě představoval jako jí. Nechci, aby si mě představoval jako osobu, která ho miluje.

„Nevím, proč jsem to řekl. Nepřemýšlel jsem nad tebou jako nad ní, vážně ne. Jen mi probleskla hlavou jedna vzpomínka a... Vážně se omlouvám." řekl a roztřesenou rukou si prohrábl své hnědé vlasy.

„Ne, to je dobrý." pousmála jsem se a také se posadila.

„Asi to dnes nemůžu... Nemůžu dělat. Promiň, Grace." řekl a sklopil hlavu.

„Hej, to je v pořádku. Nemusíme... Můžeme si jen pustit film." řekla jsem a konejšivě ho pohladila po paži.

The end of flashback

Tato situace byla vážně nepříjemná pro nás oba, ale kromě toho se nestalo nic, co by nasvědčovalo tomu, že mu není psychicky dobře.
Až dodnes.

Byli jsme s Jiminem celý večer u něj v pokoji a jen koukali na seriál, já se poté rozhodla jít pozdravit ještě Taehyunga, jelikož jsem se s ním dnes moc neviděla.

Nebyla jsem pryč ani čtvrt hodiny, ale když jsem se vrátila, hned jsem poznala, že je něco špatně. Jimin seděl na kraji postele, lokty se opíral o kolena a obličej měl schovaný v dlaních.

„Co se děje?" zeptala jsem se starostlivě. On zvedl hlavu a zadíval se na mě. Nebrečel, ale bylo vidět, že ho něco trápí. Třásly se mu ruce a bylo vidět, že je rozrušený.

„Já to nevydržím. Musím si něco píchnout, Grace, já- nedokážu to, všechno jsem posral. Zlomil jsem jí srdce ještě dřív, než odešla. Jsem kretén, zasloužím si trpět." řekl roztřeseným hlasem a já k němu okamžitě přiskočila.

Klekla jsem si před postel a vzala ho za obě ruce.

„Teď mě poslouchej. Ty si nepotřebuješ píchnout vůbec nic. Jsi silný, zvládneš to. Je to v pořádku, jo? Nejsi kretén. Nezasloužíš si trpět. Zavři oči a zhluboka se nadechni. Není to tvoje chyba. Jen dýchej, jsem tu s tebou. Nedovolím, aby sis něco píchnul a nedovolím, aby se ti něco stalo." řekla jsem a on přikývl, přičemž mě pozoroval očima, ve kterých se odrážel strach a smutek.

„Jsi úžasný, Jimine. Všechno bude zase dobrý, věřím tomu. Jsem s tebou a nikam nejdu, budu tu pro tebe, ať se děje cokoliv. Se mnou jsi v bezpečí, ano? V tom největším. I kdybych neměla za celou noc zavřít oči, ty mi za to stojíš.“ stále jsem se snažila ho uklidnit svým hlasem a všimla jsem si, jak se mu po tvářích kutálí jedna osamělá slza. Položila jsem mu dlaň na tvář a palcem mu slzu setřela.

„Neplakej. Máš mě. Jsme to my dva proti celému světu.“ zašeptala jsem. On popotáhl a propletl si se mnou prsty na jedné z rukou.

Opřela jsem se bradou o jeho koleno, jednou rukou stále držela tu jeho a druhou ho začala konejšivě hladit po lýtku.
On to zvládne. Je silnější, než si myslí.