wrecked | p.jm ✔️

37. Kapitola

Grace's pov

Doopravdy jsem si nebyla jistá, zda je nejlepší nápad chodit s Jungkookem do fitka. Ano, chtěla jsem si vybít vztek, ale už jsem nejspíš vyšla ze cviku.

Od sedmi do osmnácti let jsem dělala gymnastiku, teď jsem to ale už rok nedělala a bála jsem se, že se před ním ztrapním tím, jak slabou budu mít fyzičku.

Měla jsem to štěstí, že za ty roky tvrdé práce a díky vesměs zdravému jídelníčku, který jsem si udržela, mi zůstala moje postava z těch dob, kdy jsem pravidelně makala. Tudíž jsem se kvůli postavě nestyděla jít s Jungkookem do fitka jen v legínách a sportovní podprsence, protože mi stále zůstalo zpevněné břicho, za které jsem byla nehorázně šťastná.

Ano, nakonec jsem se rozhodla, že se ke svému kamarádovi vážně přidám, a tak jsme se společně vydali do posilovny, která se nacházela v hotelu.

Když jsme tam přišli, jen jsem si přetáhla přes hlavu tričko a napila se, abych sebou během toho cvičení náhodou nesekla.

„Cvičíš pravidelně?“ zeptal se Jungkook a kývl hlavou směrem právě k mému břichu.

„Uhm, ne. Dělala jsem jedenáct let gymnastiku, potom jsem s tím ale sekla a už víc jak rok ji nedělám. Naštěstí se mi to ale drží a stačí mi, když si sem tam zacvičím. Nemusím to ale nějak striktně dodržovat.“ pokrčila jsem rameny a lehce se usmála.

„Šťastná to žena.“ zasmál se a já s ním.

„Chceš ze sebe ten vztek vážně, ale opravdu vážně, vybít?“ zeptal se a já nejistě přikývla. Co chystá?

„Tak pojď. Ukážu ti něco, co ti pomůže.“ mrkl na mě a já následovala jeho kroky.

Dovedl mě až k boxovacímu pytli a mně začaly cukat koutky.

„Co je?“ zeptal se, když viděl, jak se tím bavím.

„Já a box? To dopadne blbě.“ řekla jsem s pobaveným úsměvem.

„Ale jdi ty. Jen si to zkus. Uvidíš, pomůže to.“ řekl a podal mi rukavice. Nedůvěřivě jsem se na něj zadívala, nakonec jsem ale rukavice navlékla a on mi se smíchem popřál hodně štěstí a zábavy, načež se vydal kousek stranou, aby se mohl věnovat něčemu svému.

Zpočátku jsem nevěřila, že mi to vážně může pomoct, ale Jungkook měl pravdu. Sice jsem to nevydržela příliš dlouho, ale cítila jsem se mnohem lépe.

Po chvíli jsem se přesunula za svým kamarádem, lehla si vedle něj na zem a začala se věnovat nějakým cvikům na břicho.

V posilovně jsme nakonec strávili asi hodinu a půl, já si poté vyčerpaně lehla na zem a otřela si pot, který mi tekl po čele.

„Díky. Vážně se cítím líp.“ vydechla jsem a Jungkook si lehl vedle mě.

„Není zač. Věděl jsem, že ti to pomůže. Proto jsem tě sem vzal.“ zazubil se na mě svým roztomilým králičím úsměvem.

„Hele... Proč jsi mi chtěl pomoct? Jimin je tvůj dlouholetý kamarád, neměl bys spíš stát na jeho straně a starat se o něj?“ zeptala jsem se a otočila hlavu směrem k černovlasému klukovi, který ležel vedle mě.

Jungkook si povzdechl a prohrábl si své spocené vlasy.

„Chci ti pomoct z toho důvodu, že jsi jako moje mladší ségra. Chci tě chránit a nesnesu tě vidět, jak se trápíš. Ano, nejspíš bych měl stát při něm za každých okolností a neříkám, že bych mu nechtěl pomoct se z toho dostat, ale jde o to, že nemá cenu se snažit, to asi víš i ty. Předtím jsme se mu snažili pomoct nespočetněkrát a nevyšlo to. Včera u něj byl Taehyung, aby se ho zeptal, jestli něco nepotřebuje, Jimin ho ale vyhnal s tím, že nepotřebuje, aby mu někdo dělal chůvu. Není to tak lehké.“ zamumlal.

„Já chápu, že se cítí mizerně a je naštvaný jak na sebe, tak na celý svět, ale pořád nerozumím tomu, proč si ubližuje ještě víc.“ řekla jsem.

„Myslím si, že se trestá za to, že opustil Jae, když byla hodně nemocná, ale pořád ještě naživu. Trestá se za to, že jí ublížil a zlomil ji, čímž jí ty poslední týdny ještě zhoršil.“ řekl a vyhoupl se do sedu, já ho napodobila.

„Rozumím tomu, ale nezaslouží si to. Trpěl už dlouho, ne?“ šeptla jsem. Vážně mi ho byl líto.

„Mně se to nemusíš snažit vysvětlit, mám na to stejný názor. Ale je tvrdohlavý a stojí si za svým. Stačí jen doufat, že si o pomoc jednou konečně přijde říct sám. Nepřeji si nic víc, než aby se z toho konečně vysekal.“ přikývl Jungkook.

Seděli jsme tam a povídali si ještě asi deset minut, poté jsme se ale zvedli a vydali se zpět.

Šli jsme po hotelové chodbě a míjeli pokoje, abychom se dostali k těm našim, když jsme narazili na toho, o kom jsme předtím hovořili.

Bylo znát, že se Jiminovi moc nezdá, že jdu sama s Jungkookem, přičemž přes svou sportovní podprsenku nemám ani přehozené tričko, ale dobře mu tak. Když tvrdí, že to pro něj nic neznamenalo, nevidím důvod, proč skrývat své přátelství s někým jiným.
Jen ať si ten pohled užije.