wrecked | p.jm ✔️

35. Kapitola

Grace's pov

Včerejší večer byl nakonec skvělý. Nebyli jsme tam přehnaně dlouho, nikdo se moc neopil a užili jsme si spoustu zábavy. Samozřejmě, že jsme si s Jiminem vyslechly nějaké poznámky k tomu, jak jsme se na chvíli vypařili a kluci se tím náramně bavili, ale to mi bylo jedno. Popravdě jsem na to byla už zvyklá.

Volný den v Seoulu nás čeká už jen zítra, pozítří odlétáme do Evropy. Dnes mi kluci zorganizovali malou oslavu u nich ve společných apartmánech, na kterou jsem se docela začínala těšit.

Když jsem tam přišla, byl tam zatím jen Yoongi, Namjoon a Taehyung, ostatní byli ještě na cestě.

Během půl hodiny dorazili všichni až na Jimina.

„Kde vězí?" zamumlala jsem a už poněkolikáté zkontrolovala displej svého mobilu, jestli mi nedal vědět.

„Nevím, je to Jimin. Chodí pozdě. Určitě se tu za chvíli objeví." řekl Namjoon a já přikývla. Jimin vážně není příliš dochvilný.

Uplynulo asi dalších dvacet minut a už nám to všem začínalo být divné.

„Výborně, takže asi zapomněl na to, že mám narozeniny." řekla jsem a snažila se skrýt smutek a naštvání. Přestože to nebyl můj přítel, s kterým bychom se vzájemně milovali, mě to mrzelo.

„Určitě nezapomněl." snažil se mě uklidnit Yoongi a pohladil mě po paži.

V tom Namjoonovi zazvonil telefon, on ale ani neřekl, kdo volá a hned odběhl do vedlejší místnosti. Už vidím, jak přijde s tím, že Jimin zapomněl, ale už jede.

Joon se vrátil asi o pět minut později a nevypadal vůbec dobře. Naopak, byl bledý a bylo vidět, že je nervózní a rozrušený. Něco je špatně.

„Právě mi volal Sejin. Jimin je v nemocnici, měl autonehodu a bohužel má..." na chvíli se odmlčel a každému z nás věnoval pohled, z kterého se nedalo nic vyčíst. „Má pozitivní test na drogy." dořekl větu a já cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Ne, to nemůže být pravda.

„Je v pořádku?" zbledl Jungkook.

„Naštěstí to nebyl příliš velký naráz a zachránil ho airbag, nemá nic zlomeného a nic vážného mu není. Je pohmožděný, má nějaké modřiny a řezné rány od skla, ale jinak je v pořádku." přikývl Namjoon.

Chvíli jsme všichni jen v naprosté tichosti seděli, nevěděli jsme, co říct.

„Slíbil mi, že kvůli mně zůstane čistý." prolomila jsem ticho svým chraplavým tichým hlasem od pláče.

Jin, který seděl vedle mě na posteli, si mě přitáhl k sobě do klína, objal mě a jemně se mnou kolíbal. Věděl, že ho potřebuji. Je vážně skvělý kamarád.

Zabořila jsem hlavu do jeho ohybu mezi krkem a ramenem a smáčela mu jeho bílé tričko slzami, které byly díky mé řasence zbarvené do černa.

Yoongi se posadil vedle nás a položil mi soucitně ruku na rameno.

„Měli bychom za ním zajet. Pokud se na to necítíš, Grace, nemusíš jet s námi." řekl Namjoon a já se trochu odtáhla od Jina, který se na mě pousmál a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

„Ne, pojedu s vámi." přikývla jsem.

<><><>

Když jsme jeli autem směrem do nemocnice, byla jsem nervózní. Měla jsem na Jimina strašný vztek, ačkoli mi ho bylo i líto. Byl čistý tři týdny a nechápu, co se teď stalo.

Nejvíc mě štvalo to, že v tomto stavu lezl do auta a mohl ohrozit spoustu životů.

V nemocnici jsme se hned zeptali, na jakém pokoji leží a vydali se tam. Z místnosti zrovna vyšla sestřička a Namjoon se za ní vydal.

„Dobrý den. Můžeme navštívit Parka Jimina?" zeptal se.

„A vy jste příbuzní?" změřila si nás všechny pohledem. Samozřejmě se na chvíli zastavila očima na mě, jelikož jí bylo jasné, že já příbuzná být nemůžu.

„To úplně ne, ale prosím, musíme ho vidět." řekl Namjoon a usmál se na ni. Když viděla jeho úsměv s ďolíčky ve tvářích, povolila.

„Dobře. Ale jen na chvilku, je vás hodně a pan Park potřebuje odpočívat." řekla, načež se vydala pryč a Hoseok rozrazil dveře od Jiminova pokoje. Ležel tu sám.

„Můžeš mi vysvětlit, co jsi sakra dělal?!" zavrčel Hoseok. Yoongi mu položil ruku na rameno, aby ho trochu usměrnil.

„Jimine, mrzí nás to, ale taky nás to popravdě štve. Uvědomuješ si, kolik životů jsi ohrozil tím, že jsi řídil auto v tomto stavu? A dochází ti, že pozítří ráno odlétáme a pokračujeme v turné?" řekl Namjoon tím nejklidnějším hlasem, který ze sebe dokázal dostat. Stále v tom ale byly slyšet výčitky.

„Já vím, je mi to líto." řekl tiše Jimin.

„Když mi Sejin zavolal, myslel jsem si, že je to snad jen hloupý vtip. Proč jsi to zase udělal?" pokračoval Joon.

„Na tohle ti vážně nedokážu odpovědět. Není tak jednoduché dostat se z toho, víš?" řekl Jimin a zněl poněkud víc nepříjemně než předtím.

„Slíbil jsi mi, že už si nic nedáš. Slíbil jsi mi, že pro mě zůstaneš čistý. Vím, řekla jsem, že ti pomůžu, ať to stojí, co to stojí. Ale já myslela, že už jsi z toho nejhoršího venku. Já už nemůžu." řekla jsem se slzami v očích.

„Jestli mě chceš nechat, tak můžeš. Stejně jsme spolu nikdy nechodili a nic to neznamenalo." trhl rameny a já měla pocit, že mi srdce vynechalo úder.

Ne, láska v tom nikdy nebyla ani z jeho, ani z mé strany, ale říct, že to nic neznamenalo, mi přišlo přes čáru. Záleželo mi na něm a myslela jsem, že i jemu na mně. A on tu na mě teď vybalí, že to pro něj nic neznamenalo.

Bez rozloučení jsem se slzami v očích vyběhla z jeho pokoje a zamířila ven z nemocnice.