wrecked | p.jm ✔️

29. Kapitola

Jimin's pov

Chvíli jsem přemýšlel nad tím, zda jsem neudělal chybu, když jsem se zachoval nepříjemně ke Grace.

Bylo vidět, že jsem jí ublížil, ale vážně mě naštvala. Věděla, že jsem ji u sebe minule nechtěl a stejně zůstala. Rozdíl je, že v noci je mi to vždy jedno - znáte to, večer a v noci prožíváte jiné emoce, než přes den.

Vím, co po mně chce. Chce, abych se jí svěřil a řekl, co mě trápí. Ale já nechci, aby věděla o mé drogové závislosti. Stačí, že zjistila, že se řežu.

Kdyby se dozvěděla o těch drogách, jsou dvě možnosti toho, co by udělala - buď bych se jí totálně znechutil a nechtěla by se mnou mít nic společného, nebo by se naopak stále zajímala a vrtala se v tom. Nevím, co z toho je horší. Kdybych ji odradil, sice by bylo fajn, že by to už neřešila, ale zcela upřímně, v poslední době myslím dost často na její dokonalé tělo. Myslím na to, jak pode mnou leží a z úst jí vychází mé jméno. Chci toto zažívat dál.

Kdyby se ale začala zajímat, nejspíš bych se stejně naštval a odkopnul ji. Je hrozné to takto říct, ale nemá cenu si něco nalhávat a dělat, že bych jí vše řekl.

Je lepší, když nic neví. Takhle je jen moje a žije v domnění, že se pouze řežu a nic víc v tom není.

Grace's pov

Už jsem v Hobiho pokoji byla společně s ním a s Jinem hodinu a půl, přičemž jsme si našli i jiné téma na konverzaci, jelikož řešit Jimina stejně nemělo smysl.

„Docela mi chybí moje fialové vlasy." řekl Jin a prohrábl si to jeho černé rozcuchané hnízdo, co měl momentálně na hlavě.

„Ale černá ti moc sluší. Je to elegantní a hezký." usmála jsem se.

„Každopádně ta fialová byla krásná. Vždy jsem si chtěla obarvit vlasy, ale nesebrala jsem na to odvahu." pokrčila jsem rameny a přejela si rukou po svých blonďatých vlasech kousek pod ramena. Nemůžu tomu snad ani říkat blonďatá, jelikož jsem je měla přirozeně vážně hodně světlé.

„Mám nápad." usmál se Hoseok a mně hned došlo, co tím myslí.

„To ne, co když toho budu litovat?" zakňučela jsem.

„Ale nebudeš. Doběhnu do drogerie koupit barvu, odtamtud to stejně nikdy nevydrží příliš dlouho. Ty si mezitím sežeň nějaké starší tričko, které už moc nenosíš, kdyby se zničilo. Co chceš za barvu, tu fialovou?" vychrlil ze sebe Hoseok a já si povzdechla.

„Dobře. Ano, fialovou, ale ne tmavou. Chci takovou světlou, jako měl Jin." řekla jsem. Hobi se v tu chvíli vymrštil na nohy a už utíkal pryč z pokoje, aby mi mohl koupit barvu na vlasy.
Jestli toho budu litovat, zabiju ho.

O dvě hodiny později jsem si už fénovala vlasy v koupelně a když jsem měla hotovo, nervózně jsem se podívala do zrcadla. Kupodivu se mi to doopravdy líbilo.

Otevřela jsem dveře od koupelny a vyšla ven, abych se ukázala klukům.

„Tak?" řekla jsem nervózně.

„Páni. Sluší ti to, Fialko." usmál se Jin.

„Vypadá to vážně moc dobře." přidal se Hoseok a já se na ně vděčně pousmála. Zaslechla jsem cvaknutí dveří a v tu ránu se zde objevil Yoongi.

„Čau, já- no páni!" řekl a zaraženě si začal prohlížet mé vlasy.

„To vypadá hezky, Grace. Ta barva ti sedí." pokýval nakonec Yoongi a já mu s radostí poděkovala. Jsem šťastná, že to dopadlo dobře a ne katastrofálně.

Jimin's pov

Nezvládnu to. Myslel jsem, že už se drog vzdám a naučím se žít bez nich, ale není to možné.

Nervózně jsem přecházel po pokoji, nakonec jsem se posadil na postel a rukama si zajel do vlasů. Nakonec je výhoda, že mám ten samostatný pokoj a nemusím čekat, až někdo z kluků usne. Sice jsem tu sám kvůli Grace, ale vím, že ani ta dnes nepřijde. Asi by to ani nebyl dobrý nápad, jelikož nejsem v příliš dobrém stavu.

Kéž bych mohl vrátit čas a nikdy neopustit Jae. Být tu pro ni, když jí nebylo dobře a když věděla, že tu stejně za chvíli nebude. Teď už je příliš pozdě a já toho dennodenně lituji.

Flashback

„Jae... Měli bychom se rozejít." řekl jsem a nedokázal se ani podívat na svou přítelkyni, která ležela na nemocniční posteli, byly do ní zavedené všechny možné hadičky a každou chvíli sem přišla sestřička, aby ji zkontrolovala.

„Cože?" vydechla tichým hláskem a šokovaně se na mě podívala.

„Chci se rozejít. Nemůžu vidět, jak umíráš. Bude to lepší jak pro mě, tak pro tebe." řekl jsem a jí se začaly po tvářích kutálet slzy.

„To mi nemůžeš udělat. Miluju tě, Jimine. Prosím, nedělej to." řekla roztřeseným hlasem a já sebou trhl. Tohle je poprvé, co mi řekla, že mě miluje.

„Sama víš, že je to nejlepší řešení."

„Ne, to tedy nevím. Pochopila bych to, kdybych už vážně umírala, ale vždyť doktoři tvrdí, že mám ještě minimálně šest týdnů. Co když se za tu dobu něco změní? Třeba... Třeba se to obrátí k lepšímu. Třeba se to zlepší." vzlykala dál.

„A co by se asi tak mohlo změnit? Změní se to maximálně tak, že odejdeš dřív a já u toho být nechci. Sama víš, že už se to nezlepší." řekl jsem tiše a cítil jsem, jak mi po tvářích tečou slzy.

„Víš ty co? Nejradši bych vážně odešla už teď."

„To neříkej, Jae, to-"

„Odejdi, Jimine."

„Co?"

„Vypadni odtud!" vykřikla (jestli se tomu vůbec dalo říkat výkřik) a rozplakala se ještě víc. Já poslechl a se slzami v očích opustil její pokoj. To jsem ještě nevěděl, že ji vidím naposledy a doopravdy odejde ještě dřív, než se očekávalo.
A já jí ani nikdy nestihl říct, že ji miluju taky.

The end of flashback

Vytáhl jsem z kufru injekční stříkačku a následně jsem si do žil zavedl tu omamnou látku, která mi pomůže uklidnit nervy.

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Tak jo, to bude dobrý.