wrecked | p.jm ✔️

52. Kapitola

Grace's pov

Ačkoli se mi nechtělo opouštět kluky, nadešla chvíle, kdy jsem musela na pár dní odletět domů kvůli maturitě. Byla jsem neskutečně nervózní, ale věděla jsem, že mám sedm přátel, kteří mi drží palce. No, spíš jen šest.

Byla jsem ráda, že se můžu vidět se svou mamkou, kterou jsem bohužel dlouho neměla možnost vidět.

Když nadešel den, kvůli kterému jsem byla takový uzlíček nervů, stála jsem nervózně u sebe v pokoji a dívala se na sebe do zrcadla.

„Vypadáš krásně, zlato. Vše dopadne dobře, není se čeho bát.“ ozvala se mamka, která se zničehonic objevila u dveří.

Já se jen usmála a naposledy se na sebe podívala do zrcadla. Měla jsem na sobě černé obyčejné šaty nad kolena, jejichž krajkované rukávy sahaly po lokty. Šaty jsem doplnila černými lodičkami na nízkém podpatku a své blonďaté vlasy kousek pod ramena jsem si nakulmovala.
Snažila jsem se vypadat co nejlépe, abych ve škole dělala dobrý dojem.

<><><>

Dorazila jsem do školy a hned na chodbě se setkala s naší ředitelkou, paní Floydovou.

„Zdravím, Grace. Moc ráda tě vidím. Slyšela jsem na tebe samou chválu.“ žena mě s úsměvem prozradila a podala mi ruku, kterou jsem pohotově přijala.

„Také vás ráda vidím.“ přikývla jsem a nervózně se usmála.

„Nemusíš se ničeho bát. Jsem si jistá, že maturitu zvládneš levou zadní.“ řekla s povzbudivým výrazem ve tváři, načež mou ruku pustila a vydala se dál.

Tak jo, Grace. Máš to v kapse. Učila ses na to necelé dva týdny, to je dost.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla, načež jsem vešla do učebny, ve které dnes ukončím studium na této škole. Nebo v to alespoň doufám.

<><><>

„Mám to!“ zakřičela jsem o tři hodiny později do mobilu, na jehož druhém konci byla Jacqueline. Mamce jsem to už samozřejmě zavolala taky, ale řekla jsem jí to klidnějším způsobem.

Jacqueline maturitní zkoušku složila již minulý týden a celý dnešek na mě myslela a držela mi palce, za což jsem jí byla moc vděčná.

Domluvily jsme se, že tedy zajdeme do kavárny, abychom to společně "oslavili".

Usadily jsme se u stolu v naší oblíbené kavárně, kam jsme dříve chodily každý týden a já byla moc šťastná, že ji znovu vidím.

„Tak co, vyprávěj mi. Co nějací zajímaví kluci? Když jsme spolu jednou volaly, mluvila jsi o nějakém klukovi. Tak kdo je to?“ zeptala se zvědavě a s mrknutím si do úst strčila brčko od své citronové limonády.

„Ehm... Není to tak jednoduché. Spíš není co vyprávět, jelikož já se mu nelíbím, takže...“ řekla jsem a také si k sobě přisunula limonádu, ale místo toho, abych se napila, jsem ji začala zamyšleně míchat brčkem.

„Zlato, to mě mrzí. Kdo je ten nevděčník?“ zeptala se a položila jednu ruku na tu mou.

„Park Jimin.“ řekla jsem tiše, aby to nikdo kromě mé nejlepší kamarádky neslyšel. „Nepříjemný, lidem ubližující, ale přesto přitažlivý Park Jimin.“

„Nepamatuji si je podle jmen, ale není to ten menšího vzrůstu s andělským hlasem a  tím božím úsměvem?“ zeptala se.

„Jo, to je on.“ řekla jsem.

„Ublížil ti?“ zeptala se soucitně.

„Tolikrát, že to už ani nespočítám. Možná byly chvíle, kdy jsem i já byla na zabití a nestála při něm, ačkoli vím, že jsem měla. Bohužel si vůbec neváží toho, co pro mě znamená a já nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“ řekla jsem smutně.

„Ach jo, Grace. Nikdy tě žádný kluk nevyvedl z míry. Co to s tebou udělal?“ má nejlepší kamarádka se na mě zoufale pousmála.

„Já nevím, Jackie.“ povzdechla jsem si. „Vážně nemám tušení.“

<><><>

Dnes večer jsem trávila čas se svou mamkou. Zítra jsem opět odlétala, tudíž to byla naše poslední možnost, jak být spolu. Poté přiletím až na konci června, což už bude nadobro.

Celý večer jsem byla spokojená a usmívala se, ale změnilo se to, když jsem zalezla k sobě do pokoje a chystala se ke spánku. Všichni kluci mi dnes napsali, aby mi pogratulovali ke složení maturitní zkoušky. Všichni až na jednoho.

Lehla jsem si do postele a přitáhla si k sobě svého plyšového medvídka, kterého jsem vlastnila už od malinka.

Flashback

„Vypadáš jako trpaslík.“ uchechtl se Jimin, když mě viděl v jeho obyčejném bílém tričku. On sám byl sice menšího vzrůstu, ale já i tak stále měřila méně než on, tím pádem mi jeho tričko sahalo téměř do půlky stehen.

„To není pravda.“ ohradila jsem se a uraženě nadzvedla bradu.

„Ale jo, je. Podívej, jak jsi drobná.“ řekl a přistoupil ke mně. Dal mi ruce kolem pasu a zadíval se mi do očí. Tímto očním kontaktem mě vždy dostával do kolen.

Zvedl jednu ruku, aby mi mohl zastrčit pramen vlasů za ucho a jeden koutek jeho rtů se zvedl do jeho typického úšklebku.

„Tak hezká a celá moje.“ zamumlal. Vážně mi naskakuje husí kůže jen z jeho hlasu?

The end of flashback

Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Nevím, proč mám tak ráda zrovna tuto vzpomínku. Byla to jedna z těch hezkých chvil, které jsem s ním prožila a byla to krásná, ale bolestivá vzpomínka.

Nevím, kdy se to takto zvrtlo a já k němu začala cítit víc. Vážně to dlouhou dobu bylo tak, že jsem k němu žádné hlubší pocity nechovala. Nejspíš byla vážně otázka času, kdy to přijde a já teď nevím, jak z toho ven.