wrecked | p.jm ✔️

36. Kapitola

Grace's pov

Jimin byl druhého dne propuštěn z nemocnice, jelikož mu doopravdy nic vážného nebylo. S nikým jsem se nechtěla vidět a trávila jsem celý den u sebe v bytě.

Nebudu lhát, ublížil mi. Nevím, jestli mi víc ublížil fakt, že porušil svůj slib, nebo to, že pro něj naše společné cosi nic neznamenalo. Pro mě to totiž znamenalo docela hodně. Byla jsem ráda, že mi důvěřuje a že se mu líbím. Byla jsem ráda, že je můj kamarád, se kterým zároveň můžu uspokojit nějaké své dospělácké potřeby. Měla jsem k němu pouto.

Chtěla jsem být jen sama, ale kolem páté hodiny večer se ozvalo klepání na dveře.

„Jine? Jak ses sem sakra dostal, však jsi nezazvonil.“ řekla jsem překvapeně. Musela jsem ve svých oblíbených teplákách a tričku, které doplňoval rozcuchaný drdol a nenamalované oči, vypadat jako idiot.

„Nějaká paní zrovna vcházela a já stihl vběhnout dovnitř než se zabouchly dveře. Je mi jasný, že jsi nic nejedla, takže ti nesu nudle a nějaké sladkosti.“ řekl a zvedl před můj obličej papírovou tašku, z které se linula vůně nudlí se zeleninou a kuřecím masem. Nebudu lhát, mám docela hlad, ale na vaření obědu či vycházení z bytu jsem vážně dnes neměla náladu.

Pustila jsem ho dovnitř a zamířili jsme do kuchyňky. Dveře od ložnice byly otevřené a Jin tam nahlédl, načež se chytil u srdce.

„Bože, taková hezká holka a takový čuně! Proč nemáš ustlanou postel? A co ten kufr na zemi?“ řekl a já zakoulela očima.

„Dnes už nemá cenu stlát. A ten kufr tam je schválně, snažím se si sbalit věci do Evropy.“ zamumlala jsem.

„Měla by sis to sbalit co nejrychleji. Odlétáme brzy ráno.“ podotkl Jin.

„Ano, tati.“ povzdechla jsem si a v kuchyni vyndala talíře, abych nám na ně dala jídlo, které můj kamarád přinesl.

Pustili jsme se do jídla (za které mi mimochodem můj žaludek nejspíš poděkuje) a mlčky seděli naproti sobě.

„Nedokážu rozpoznat, jestli jsi smutná nebo naštvaná.“ prolomil ticho Jin a já pokrčila rameny.

„Sama to nevím. Jsem smutná, protože mi ublížil. Ale naštvaná jsem asi víc.“ řekla jsem.

„Jimin se zachoval jako idiot, to je pravda. Ale nemůžeš si jeho slova brát tolik k srdci. Třeba byl jen unavený a bál se, jestli ho pustí a bude moct vystupovat.“ snažil se mě povzbudit, ale já zavrtěla hlavou.

„Myslel to vážně, jsem si tím jistá. Ani trochu mu na mě nezáleží. Šlo mu jen o sex.“ řekla jsem nezaujatě a Jin jen nadzvedl obočí nad mou volbou slov. Už jsem čekala, až mě pokárá, ale neudělal to.

„Ale nešlo mu jen o to, určitě mu na tobě záleží.“ snažil se mě povzbudit a já si odfrkla.

„Tomu sám nevěříš, Jine. Ano, myslela jsem, že se mnou rád tráví čas a nevadí mu má společnost, ale asi jsem se spletla. Jsem kráva.“ zamumlala jsem a nervózně si promnula rukou čelo.

„Asi nemá cenu tu nad tím polemizovat, co se stalo, stalo se a nic na tom nezměníme. A teď pojď, pomůžu ti sbalit si věci. Letadlo letí ve čtyři ráno, měla bys jít spát brzy a ne tady bůhví jak dlouho balit.“ řekl a já přikývla. Někoho, jako je Jin, jsem v životě potřebovala už dlouho.

<><><>

Druhého dne jsme kolem třetí ráno odjížděli, abychom mohli nasednout na letadlo a odletět.

Jimin mi v letadle věnoval jen jeden pohled, z kterého nešlo nic vyčíst. Seděla jsem tentokrát s Yoongim, ale s nikým jsem stejně nemluvila. Nevím, jestli to bylo kvůli mé náladě nebo té únavě, kterou jsem na sobě pociťovala.

Let do Madridu, kde jsme zítra začínali, trval téměř patnáct hodin. Bylo to únavné a značnou část cesty jsem strávila s hlavou na Yoongiho rameni, kterému to naštěstí nevadilo.

Na hotelu jsem hned po večeři zalezla do svého pokoje, kde jsem téměř okamžitě usnula a vzbudila se až druhý den v půl deváté.

Byla jsem vzhůru asi deset minut, když mi někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem a stál tam Jungkook.

„Ahoj. Nevzbudil jsem tě?“ zeptal se, když si všiml mého rozespalého obličeje.

„Ahoj, ne. Už jsem chvilku vzhůru. Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se.

„Jen jsem si chtěl promluvit. Můžu dál?“ zeptal se a já kývla, načež jsme šli do mé menší pokojové kuchyňky a usadili se ke stolu.

„Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak jsi smutná a s nikým nemluvíš a jakožto tvému kamarádovi je mi to líto. Proto mě jen zajímá, jestli ti můžu nějak pomoct.“ pokrčil rameny.

„Děkuju, Koo. Nejsem ani tak smutná, jsem spíš naštvaná. Nevím, jak bys mi mohl pomoct.“ pokrčila jsem rameny a pousmála se.

„Pokud jsi naštvaná, mám pro tebe návrh. Pojď se mnou zítra do fitka. Uvidíš, že ti to pomůže vybít vztek. Vím, o čem mluvím.“ řekl a já se zamyslela. Vlastně to není tak špatný nápad.

„Tak jo. Ráda půjdu.“ přikývla jsem nakonec.

Následně jsem zalezla do koupelny, abych se mohla převléct z pyžama a následně jsme se společně s Jungkookem vydali za ostatními, abychom se mohli nasnídat.