Tichý pomocník (MLB)

7. Článek

Pohled Adriena

Mám se jí zeptat, jestli chce o sobě něco zjistit? Už zase něco plácám! Ale její příjmení mi děsně něco připomíná, jako bych ho už někdy slyšel. Ale jak bych její příjmení mohl znát?
,, Nechceš něco o sobě zjistit?" Vypadala dost překvapeně, když se jsem ji na to zeptal.
,,Jo, moc ráda. Děkuji, že mi pomůžeš" usmála se na mě. ,,Ale kdy ses rozhodl mi pomáhat?" zeptala se mě.
A sakra, to byla ta poslední otázka, co jsem teď chtěl slyšet. Co jí mám říct? Proč jsem sakra, tak vystresovaný? Ona je duch, co mi může udělat.
Nad touto poznámkou v mé hlavě jsem se musel zasmát.

,,Pojď se mnou k počítači" radši jsem její otázku neodpovídal, udělal jsem jako by ji nikdy neřekla. Asi jí to trochu naštvalo, ale šla za mnou k počítači. Usadil jsem se, zapnul počítač. Objevil se obrázek mojí mamky, najel jsem na prohlížeč. Do vyhledávače jsem napsal jméno od Marinette. Vyhledávač vyhledal pár článků.
Není to moc málo článků? Moc takové články nečtu, ale většinou jich bývá více, ne? Teďka se potvrdilo, že není známa osoba. V této chvíli to asi nebude moc vtipný, co?

Najel jsem na jeden článek z novin. Jeho název byl: NEHODA STŘEDOŠKOLAČKY. Začal jsem číst. V článku toho úplně moc nebylo, jenom to kdo jsou její rodiče, že se stala nehoda, ale jaká tam není napsaná. Tato důležitá informace tam není uvedená. Její rodiče nebyli moc otevření a odmítli napsat o jakou nehodu šlo a ani nic o ní, no super. Počkat, oni jsou ti známí a nejlepší pekaři u nás v Paříži? Proto mi to příjmení přišlo známé. Fajn, je trochu známá.

Projížděl jsem článek dál a zjistil, že je v nemocnici v kómatu.
Ona je v nemocnici v kómatu, takže ještě žije! Toto mě donutilo k úsměvu. Podíval jsem se na Marinette, ale ona se moc nesmála. Něco je asi špatně.
,,Co se děje?" Pohled mi opětovala, ale byl dost smutný pohled. Podívala se zpátky na obrazovku.
,, Podívej" ukázala prstem na datum vydání článku. Datum vydání bylo před třemi měsíci. Teď spadl úsměv i mě. Tak dlouho být v nemocnici, bych si nedokázal ani ve snu představit.
,, Ale pořád žiješ, není to dobrá zpráva?" zeptal jsem se.
,,Ne, tři měsíce je moc" začala mít slzy na krajíčků.
,,Proč myslíš?" Odpověď byla dost důležitá, protože mě dost zajímala. ,,Protože jsem si vzpomněla na pár věcí ze svého života, takových záblesků. Můj sen byl být buď doktorkou nebo návrhářkou, takže jsem trochu studovala a tato věc mě dost zaujala, tak jsem si o kómatu dost četla a všechno možné vyhledávala, abych zjistila odpověď na otázky, co jsem v té době měla. A taky všechno o tom věděla." Jak to dořekla, tak jsem seděl na místě. Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co na to odpovědět.

Tato atmosféra byla dost divná a nepříjemná. Částečně i smutná, což je divné, že i mě něco přišlo smutné, že to je divné vím od začátku. Marinette trochu začaly téct slzy po obličeji a já tam stále seděl a nevěděl, co dělat.