Tichý pomocník (MLB)

38. Poepilog (pro zájemce)

Pohled Adriena

Konečně je ta fotka u své majitelky. Nevím, jestli si díky ní vzpomene, ale alespoň bude vědět, že jsme byli velmi dobří přátelé. Nikdy nezapomenu na to, co pro mne udělala. Nikdy.
Doufám, že budu schopný ji to někdy vynahradit. Někdy v budoucnu.
Nikdy nezapomenu na ten téměř rok, co jsme spolu strávili. A asi taky nikdy nezapomenu na to, co k ní cítím. Ten pocit nikdy nepomine. Nikdy nezmizí.

Už jsem stál u limuzíny a otevřel dveře. Ale něco mě zastavilo, když jsem chtěl vstoupit.
,,Adriene!"

Uslyšel jsem povědomý hlas.
Ne, to není možné. Proč by? Jaký by byl k tomu důvod?

V té chvíli jsem uslyšel někoho, kdo stát za mnou. Oddechoval. Běžel, aby mě zastavil.
Bude to asi důležité, když seběhla. Už blouzním. Určitě tu není.

Zavřel jsem dveře. Otočil jsem se.

V té chvíli jsem nevěřil svým očím.
Ne, ne, to není možný. Já jsem se vážně už musel zbláznit.
Přede mnou stála Marinette.
,,Co to je?" zeptala se. Pozdvihlaruku, ve které držela fotku, kterou jsem ji před pár minutami dál. Už byla trochu navlhlá, stejně jako začínala být Mari.
Proč si neotevřela ten deštník? Vždyť ho má stále v ruce.
Vzal jsem ji ho z ruky, otevřel ho a držel ho nad ní. Já sice byl také promoklý, dokonce i více, ale nevadilo mi to. Hlavně, ať nenachladne ona. Je důležitější než já. Chvíli nechápala, co se děje, ale poté se na mě vážně podívala.
,,Co to je?" zopakovala otázku. Její pohled ani na moment neuhnul. Stále mi koukala do očí. Nadechl jsem se.
,,Jediná věc, která mi zůstala, když si zmizela" pousmál jsem se.
,,Měl jsem pocit, že by si ji měla dostat " už jsem se chystal k odchodu.
,,Ale to není možné. Jak? Vždyť to ani snad nejde, zachytit....."

Nedořekla to. Bodyguard začal troubit. Snažil se mi naznačit, ať okamžitě nastoupím do auto. Ukázal jsem na auto rozevřenou dlaň, na náznak, ať počká 5 minut. Řidič kývl.

,,Co si chtěla říct? Počkat, jak si myslela to, že snad nejde zachytit? Co nejde zachytit?"

,,Duch" pousmála se a u toho ji ukápla slza.
,,Ty sis vzpomněla?"
Mari kývla hlavou.

Po tváři mi začali také stékat slzy.
,,Si v pořádku?" Mari přišla blíž ke mně. Její ruka se dotkla mé tváře a utrěla mi slzy.

V tento moment jsem držel deštník nad náma oběma, ale já už byl promoklý na kost, tak mi to stejně nepomohlo. Začal jsem se lehce třást. Mari si toho všimla. Objala mě. A já jí objetí oplatil. Začínal jsem pociťovat teplo.
,,Ty si úplně promoklý, měl bys jít rychle do auta a domů se převléct" odtrhla se z objetí.
,,Ne, ještě chci být chvíli s tebou. Strašně moc si mi chyběla" rozbrečel jsem se nanovo. Znovu jsem ji zatáhl do objetí. Po chvíli se zase uvolnila.

Usmála se. Její hlava se začala přibližovat. Políbila mě. Já jí polibek oplatil.

,,A teď do auta. Adrien Agreste má spoustu povinností, nemůže si dovolit, aby ho skolila nějaká nemoc."
,,Dobře, ale ....."
,, Žádné ale!" podívala se přísně a ukázala na auto.
,,Fajn, už půjdu. Napíšu ti, jak přijdu domů."
,, Nemáš moje číslo" pousmála se. Podrbal jsem se na zátylku a pousmál se.
To jsem lehce nedomyslel.
,,Máš něco napsání?" Zeptala se.
,,Jo" vytáhl jsem z bundy propisku. Vzala si ji a na dlaň mi napsala své číslo.
,,Děkuji" usmál jsem se od ucha k uchu.
,,A teď alou do auta. Jinak se ti to číslo může smýt."
,,Dobře, má dámo" uklonil jsem se, rychle se otočil, otevřel dveře od auta a nastoupil.
,,Jak si mě to nazval?!"
,,Má dámo" usmál jsem se. Zavřel jsem dveře od auta a bodyguard mě odvezl domů.

- - - - - - - - - - -

Ahoj, tuto kapitolu jsem netušila, že ještě napíšu. Ale nakonec na přání Marinoir0000 a Adelka17909 jsem se rozhodla napsat i toto zakončení. Pokud někoho zklamalo, tak se moc omlouvám. Ale stále doufám, že se někomu bude líbit.

Děkuji všem, co tuto knihu přečetli a došli až sem.

Mám v plánu psát další příběhy, snad se mi povede něco napsat a nevykašlu se na to.

Ještě jednou moc děkuji všem.

Hezký den/noc
EmilyCzk