Tichý pomocník (MLB)

24. Cesta domů

Pohled Adriena

Není možné, abych takovou znal.

Po delší době přemýšlení jsem to vzdal.
Mýlí se. Není to možné. Já nikoho, kromě mé matky rád nemám.
U mého přemýšlení jsme všichni mezitím už dojedli svou zmrzlinu. S Ninem a Alyou jsme si povídali a trochu se smáli. Byla docela zábava. I já sám se divím, že mě něco takového baví.

,,Hele, omlouvám se, ale už budu muset domů" oznámil jsem, po té, co jsem se podival na čas, na mobilu. Chci jít domů, protože chci ještě odpočívat, prostě nic nedělat. Zítra toho mám dost, tak odpočinek potřebuji. Mari vypadala, že souhlasí. Už jí to asi nebavilo jen sedět a pozorovat.
,,V pohodě, tak se možná zase někdy uvidíme" řekla Alya.
,,Přece půjdeme spolu do nemocnice, ne?" Upozornil Nino.
,,Já zapomněl" poznamenal jsem.
,,Neboj Adriene, já taky" soucítila se mnou Alya. A trochu se nechápavě dívala na Nina.
,,Ty si něco takového pamatuješ? Odkdy dáváš pozor" nechápala Alya.
,,Představ si, že i já někdy dávám pozor" urazil se Nino.
,, Promiň, já jenom myslela, že moc pozor nedáváš" omlouvala se Alya. Pak bylo ticho.
Toto je trochu trapná chvilka. Musím ní nějak přerušit.
,,Tak se teda ještě uvidíme. Ale kdy tam půjdeme?" Zeptal jsem se.
,,Tak si na sebe dáme kontakt a domluvíme se" napadlo Nina.
Kontakt?! To ale docela dává smysl.
,,Dobře, když jiná možnost není. Ale slibte, že moje číslo šířit nebudete" řekl jsem a prohlížel si je.
,,Slibujeme, ale jak tě toto napadlo? Ty myslíš, že by jsme stáli před školou a rozdávali všem tvoje číslo?" Ptala se Alya.
,,Zlozvyk" slušně jsem odpověděl.
,,Na co to mám napsat? Do mobilu si to můžete uložit později v klidu doma." Prohlížel jsem si kapsy, jestli nenajdu někde papír. Ostatní kývli a taky se připojili do hledání.
,,Tady máš papír" podala mi Alya kousek papírku, který našla někde ve své tašce. ,,A tužku máš?" Ptal se Nino. ,,Jo, tu výjimečně mám" kývl jsem. Vzal jsem si papír od Alyy a napsal tam tužkou své telefonní číslo. A podal jí ho zpět.
,,Ninovi ho předám, tak spěchej domů" pověděla Alya mile.
,, Dobře, tak teda zatím ahoj" rozloučil jsem se.
,,Ahoj" zavolali a mávali mi Nino a Alya.

Já jsem se rozešel a mířil domů.
Kudy teda dojdu domů? Možná ta cesta bude trvat déle. Bodyguardovi volat nebudu zvládnu to. Mari mi určitě pomůže.
,,Mari, nevíš, jak se dostaneme zpátky ke mně domů?" Ptal jsem se.
,,Mám dobrou zprávu, díky toho, že se mi vrátila vzpomínka o té nehodě, tak se mi vrátili všechny vzpomínky. Takže vím přesně, jak se dostat zpět, díky starým a novým vzpomínkám" usmála se Mari.
,,To je super" usmál jsem se taky.
Proč se vždy chovám takhle, když jsem s ní?

Pokračovali jsme v cestě domů. Povídali jsme si o všem možném. Konečně jsem se o ní dozvěděl víc. Pár věcí jsem řekl i o sobě, ale moc toho vážně nebylo. Cesta domů byla vážně dobrá. Prošli jsme přes most. Procházeli jsme různými ulička, přes různé cesty, kolem obchůdků....

Po asi půl hodině jsme došli poklidným krokem domů. Stáli jsme pre velkou bránou, která byla jako vždy zavřená. Musel jsem zazvonit. Naštěstí to zvedla Nathalie, takže to bylo v pořádku. Pustila nás dovnitř. My prošli přes dvorek a došli ke dveřím do domu. Vešli dovnitř a to už tak dobré nebylo, protože tam stál můj otec.

,,Kde ses celý den loudal?" Zeptal se svým přísným bezcitným hlasem.
,,Venku, procházel jsem se" odpověděl jsem mu. Z jeho bezcitného pohledu moc vyčíst nešlo, jak se cítí, ale věděl jsem, že je naštvaný. Vždy je naštvaný, ať udělám cokoliv.
,,A kde?" Dále se vyptával.
,,Na hodně místech."
Nebudu mu popisovat celý svůj den. Stejně se o mě nikdy nezajímal, tak proč by začínal teď?
,, Dobře, běž do svého pokoje. Zítra toho budeš mít dost. A příště mi předem řekneš, kde půjdeš, chápeš?" Přísným pohledem mě probodával.
Na výběr moc nemám. A hlavně nechci, aby se naštval ještě více.
,,Chápu" kývl jsem a pokračoval s Mari do mého pokoje.

V pokoji jsem si sedl na postel.
,,Proč musím mít takového otce?" Začal jsem si stěžovat.
,, Nevím, jestli vůbec ho jde nazývat otcem...... Nezajímá se o mě, skoro nic o mě neví" pokračoval jsem. Mari ke mně přišla a sedla si vedle mně. Dala mi ruku na rameno.
,,Klid, to bude dobrý" uklidňovala mě. Ta ruka na mém rameni mě trochu uklidnila.
,,Jak to můžeš vědět?"
,,Protože se ti s tím budu snažit pomoct" usmála se.
Cože? Ona mi chce pomoct?
Objal jsem ji.
Asi mám slabou chvilku, opět.
Ona se ze začátku dost divila, ale pak se do objetí přijala. Na chvíli jsem zapomněl, co se stalo. Ale pak jsem se odtáhl a vzpomněl si.
,,Půjdu si lehnout, jak říkal otec, zítra mám zase mnoho práce."
,,Dobře, a Adriene, jsem tu pro tebe, kdyby sis chtěl promluvit nebo si postěžovat na otce."
,,Dobře, děkuji" usmál jsem se na ni. Ona mi úsměv oplatila.

Já poté zalezl do koupelny a připravil se na spaní. Pak jsem se vrátil do pokoje a lehl si do postele. Mari jako vždy seděla na gauči.
,,Dobrou Adriene."
,,Dobrou Marinette."
Po chvíli jsem upadnul do říše snů.