Tichý pomocník (MLB)

36. Vyhýbání

Pohled Marinette

Od doby, co jsem se vrátila mám pocit, že jsem něco důležitého zapomněla. A taky jsem zapomněla na Adriena, který je údajně můj kamarád.
Co se stalo? Proč si ho nepamatuji? A proč mám pocit, že nevím ještě něco?

Ve škole naštěstí nezaostavám, ale stále přemýšlím nad tím, co se stalo a proč si nepamatuji, to co bych měla.
Proč jsem na něj zapomněla?
Je mi docela trapné se s ním bavit, protože vůbec nevím, kdo to je. Celou tu dobu se se mnou snaží bavit, ale já se mu vyhýbám a ignoruji ho.
Důvod je, že je to podle mě docela trapné a blbé, protože nevím, kdo to je, jak jsme se spolu začali bavit. Žádné vzpomínky na něj nemám, tak jak se s ním mám bavit? Až si vzpomenu, tak se s ním v pohodě bavit budu, ale teď není správný čas. Teď to prostě nejde.

Zase jako obvykle jsme měli s ostatními sraz před školou. Ze začátku, jak jsem začala chodit do školy jsem stíhala chodit v čas a všichni si říkali, co se to se mnou děje. A to nebyla jediná věc. Momentálně jsem do školy nosila drdol, místo mých obvyklých dvou copánků.

Ale po nějaké době, se některé změny, co byly, bohužel vrátily zpátky to normálu.
Zase nestíhám do školy. Rychle jsem se chystala, poskakovala po pokoji, vytvářela jsem si drdol na hlavě, malém spadla ze schodů, také jsem málem zdemolovala kuchyni, děkuji moje šikovnost levelu 100. Do školy jsem se snažila běžet tou největší rychlostí, jaká existuje. Nakonec jsem spadla u školy na schodech, když se mi to doma nepovedlo. Zvedla jsem se, už jsem vůči pádům byla mírně odolná, ale nějakou tu modřínu čekám. Běžela jsem do třídy, vrátila tam, díky tomu se všichni vylekali a upřeli na mě svou pozornost. Ale naštěstí jsem stihla doběhnout od třídy před učitelkou, takže jsem rychle vytáhla z batohu věci a začala je chystat.
,,Čau kočko, jen tak tak si to stihla" řekla upřímně Alya. A ostatní z naší party mě taky pozdravili.
To si mohla odpustit.
,,Konečně už začínáš dělat věci jako předtím, možná už brzy budeš vše vědět" pokračovala Alya.
,,Jo, to by se možná stát mohlo" řekl Nino.
,,Bohužel teda žádná z našich konspiračních teorií nevyšla Alyo" pokračoval již zmíněný člověk, který sedí před Alyou.
,,Vážně díky za vaši upřímnost" podívala jsem se na ně s ne úplně nadšeným výrazem.
,,A o jakých konspiračních teorií jste to mluvili?" Tuto otázku jsem musela položit, protože mě vážně zajímalo, co to má být.
,,Radši nechtěj vědět" řekl Adrien s mírným úsměv. Kývla jsem. V té chvíli přišla učitelka do třídy, my všichni zmlkli a začala velmi 'zajímavá' hodina.

Zbytek školy byl úplně stejně zábavný. Jak škola skončila, všichni šťastně odcházeli ze školy. Stejně jako já a naše parta. Jak jsme z ní vyšli, rozloučila jsem se a rychle odcházela. Ale jako obvykle za mnou šel Adrien, volal na mě a snažil se mnou navázat kontakt.
Moc se omlouvám Adriene. Nejsem za to ráda, že to dělám. Ale nemůžu se zničehonic nic začít s tebou bavit a nic si nepamatovat z toho, co se stalo předtím. Je těžké začít úplně od znova, když má ten druhý vzpomínky na minulost. Moc mě to mrzí.
Jako obvykle jsem dělala, že jsem ho neslyšela a kreslila si do svého sešitu. Ale popravdě jsem zrychlila a snažila se co nejdříve dostat domů. Necítila jsem se vůbec dobře, protože mám vždy strašný pocit, když toto dělám. Taky nemám ráda, když se mu ve škole vyhýbám, ale prostě to nejde. Vím, že to je ode mne docela hnusné, ale prostě to jinak nejde.

Domů jsme se naštěstí dostala a Adrienovi se vyhla. Šla jsem do svého pokoje a začala psát úkoly. Dále jsem si kreslila různé nové návrhy, ale neměla jsem náladu, tak to netrvalo dlouho a pak si šla lehnout. V posteli jsem přemýšlela obzvlášť nad Adrienem.
Proč si ho nepamatuji?
Jen tato jediná otázka se mi honila hlavou. Začala jsem si i vybavovat, jak jsem se mu vyhýbám a zase mě přepadl špatný pocit.
Proč to vlastně dělám? Proč je to pro mě tak složité? Kde jsou odpovědi na ty otázky?
Zničehonic nic mi ukápla slza.
Slza? Proč?
Utřela jsem si ji a pozorovala prst, na kterém ještě před chvílí byla. Už to je několik týdnů, co to dělám. Myslela jsem si, že si vzpomenu nebo alespoň, že to nebude tak bolestivé, ale ani jedno není nejspíš možné.

Bylo mi hůř a hůř, když jsem nad tím vším přemýšlela a myslela taky nad tím, co jsem mu vše udělám.
Proč ale stále za mnou chodí? Možná mi chce říct něco důležitého, když to nechce říct před ostatními.
Najednou jsem se zastavila a rozhodla se.
Možná bych ho mohla vyslechnout. A taky bych se mohla začít chovat trochu lépe, protože to jak se chovat je momentálně hodně hnusné. A tak se normálně já nechovám, je to úplně opak moji osobnosti.

Fajn, dobře...............
Od zítra se pokusím trochu lépe chovat k Adrienovi. On si nezaslouží tak hrozně chování. A možná si ho i jednou vyslechnu, ale až bude lepší doba a nebudu cítit tu zeď mezi námi.