Tichý pomocník (MLB)

10. Já a on?

Pohled Marinette

Adrien nasedl do limuzíny společně s Nathalie a bodyguardem. Já musela použít svoje křídla letět. Pomyslela jsem na ně a objevila jsem. Vyletěla za limuzínou.

Po nějaké době jsem doletěla k parku, kde limuzína zastavila. To okolí u parku, znám.
Ta budova je škola, že? Ten park mi je taky povědomý, jako bych tu už někdy byla, ale kdy? Asi na nic nepřijdu. Následovala jsem tedy Adriena.
Jeho focení trvalo hodinu. Pořád jsem chodila sem a tam dvakrát jsem si sedla, co jsem asi měla jiného dělat. Na focení si vybrali dobrý den. Tento den je jeden z posledních letních dnů, brzy začne podzim, bude méně teplo. V létě se asi musí fotit lépe, ale já o tom moc nevím, tak asi názor mít nemůžu.

Konečně byl asi konec. Fotograf prohlížel fotky, ale u jedné se zastavil. My jsme se s Adrienem šli podívat, co se děje. Jak jsem si tě maličkosti všimla ztuhnula jsem. Adrienovi to došlo později, ale poté taky ztuhnul. Stáli jsme a nikdo nevěděl, co dělat.
,,Jak se tam mohla objevit? Vždyť nikde tady nebyla" nechápal fotograf. Adrien a já jsme pořád skenovali fotku očima, protože jsme nechápali jak je to možné.
Jak je možné, že jsem na té fotce já? Je to vůbec možné? Jak se to stalo? Toto už vážně není normální.
Konečně jsem se rozhodla podívat na Adriena, on také vůbec nechápal.

Na fotce jsme byli oba, seděli jsme vedle sebe. Na fotce jsme vypadali jako pár, který něco sleduje v dáli, ale popravdě jsme se jen nudili. Popravdě jsem ani blízko Adriena neseděla, ale tato fotka, tká vážně vypadala, coz je dost divný.
,,Ta fotka vypadá moc pěkně, ale nikde ji dát nemůžeme, kvůli neznámému původu dívky, která tu ani vlastní nebyla." Řekl smutně fotograf
,,Mohl by jste mi ji prosím vytisknout, jenom na památku. Vážně je moc hezká." ,,Co si to momentálně řekl Adriene?" Adrien se zarazil, ale dělal jako by nic, fotograf si toho naštěstí nevšiml.
,,Dobře, vytisknu ti ji a pak pošlu, domluveno?" zeptal se.
,, Domluveno." Fotograf se usmál a já taky. ,, Konečně jsi začínáš být milý." Adrien udělal naštvaný pohled.
Mě ho vážně baví štvát. V minulém životě bych to asi neudělala, ale momentálně se mi to líbí. Nechápu proč, ale je to zábava. Jeden bod pro mě Agreste.

,,Můžeme pokračovat s focením?" ptal se fotograf.
To ještě nebyl konec? Já tu nechci být další hodinu. Co bych ti dělala, uz ta jedna hodina byla těžká.
Vyděšeně jsem se podívala na modela stojícího vedle mě. On jen kývl, tím kynutím odpověděl vlastně oboum. Trochu se na mě provokativně usmál.
Takže je to jedna pro mě a jedna pro tebe. Tuto hru vyhraju já. Jen se těš Agreste.
Focení pokračovalo, další hodina a půl byla ještě horší, byl to utrpení. Naštěstí to skončilo.

,,Ta dívka, která byla na fotce, kdyby opravdu existovala, tak by mohla být modelkou, protože se na to dost hodí i k tobě se hodí Adriene, nemyslíš?" podíval se na mě s úsměvem fotograf. ,,Počkat, cože?" vykulil oči Adrien.
Co? Já a on nikdy. To by se nemohlo a ani stát nemůže. My se k sobě ani nehodime. Trochu jsme vyšilovala v mých myšlenkách.
,,Ale vážně Adriene vy by jste se k sobě hodili, byli by jste hezký pár. Já bych vás i rád fotil" vykládal zasněný fotograf. Adrien se na mě podíval a pak zpátky na fotografa
,,Možná, podle vás, ale podle reality spíš ne. Vzhled klame". Toto mi trochu přišlo, že to řekl nejistě a trochu mě to zabolelo, ale radši jsem to neřešila.
,,No možná, ale já se v tom vyznám" mrkl na Adriena fotograf. Model jenom ukázal svůj namyšlený pohled. ,,Je to už pro dnešek konec?" zeptal se.
,,Jo, uvidíme se zítra nebo pozítří, nevím jak mi to vyjde."
,,Dobře" odpověděl Adrien, všimla jsem si, že s nadějí v očích. Asi doufá, že zítra bude mít volno. Ale jak jsem pochopila z jeho rodinné situace, tak v to úplně nevěřím.
Budu se snažit i tak doufat, bylo by hezké, kdyby Adrien měl alespoň v něčem štěstí, za toto štěstí by byl i rád. Podle mě je jeho fotograf fajn, ale jeho namyšlenost a arogantnost mu nedovoluje to uznat a já se s ním o tom hádat nebudu. A proč jsem najednou přemýšlela nad tím, že by bylo fajn, kdyby ten arogantní model byl šťastný? Já vím jsem asi až moc milá, byla bych ráda kdyby byl každý šťastný. Ale ne vždy to bohužel jde.
Když mi projela tato myšlenka hlavou, tak mi úsměv klesl dolů. Adrien se na mě podíval, vypadal trochu nervózně když mě viděl, ale pak otočil hlavu zpátky na fotografa.

,,Tak my.......teda já už pojedu domů" nervózně za sebe vydal tuto větu.
,,Dobře, tak jak jsem říkal, zítra nebo pozítří" oznámil a začal mávat na rozloučenou fotograf. Adrien se rozešel a taky začal mávat.
,,Tak zítra nebo pozítří." Adrien se otočil zpátky a přestal mávat, mířil k východu parku, já ho zajisté následovala, nic jiného mi nezbývalo.
,,Já taky toto okolí znám" řekla jsem šeptem, ale aby to Adrien slyšel.
,,Vážně, vzpomínáš si ještě na něco? Co si tu třeba dělala?" zeptal se. Zavrtěla jsme hlavou.
,,Tak to nevadí, možná jednou zjistíme, co se ti stalo" podíval se na mě mile.
Co je to za chování? On je docela milý. Je to hezké, ale taky hodně moc divné. Už jsme byli na konci parku Adrien nasedl do limuzíny. Já musela zas použít křídla a letět za limuzínou. Zase jsme projížděli Paříží. Cesta naštěstí netrvala dlouho. Moje křídla by to asi nezvládla delší dobu, protože moc nelétám, tak nemám moc velkou výdrž.

Měla jsem menší náskok, ale měla už jsem něco na práci. Já se snažila přistát, naštěstí s mojí šikovností to šlo skvěle, takže jsme spadla do keře. Křídla se mi naštěstí podařila schovat dříve než jsem spadla, protože jinak bych z toho keře asi nikdy nevylezla. I bez křídel to bylo těžký. Štěstí, že jsem měla ten náskok. Jak jsem si všimla limuzíny, která přijela k sídlu Agrestů, tak jsem rychlostí blesku rychle vztala, neznámým způsobem a vyběhla za Adrienem, který vyšel z limuzíny a namířil si to do vchodových dveří. To bych zajisté nebyla já, kdyby se něco nestalo. Já stihla ještě zajisté zakopnout. Slétla jsem na zem a rozpláclá se jako placka. Všimla jsem si Adriena, který jen tak tak udržoval smích.
Jako vážně? Já myslela, že když jsem duch, tak takhle nešikovná už nebudu. Moje přání se asi nesplnilo. No, nedá se nic dělat.
Vztala jsem a šla k Adrienovi. Vešli jsme dovnitř sídla jeho rodiny a namířili si to do jeho pokoje.

Ahoj, tady je nová kapitola. Má 1102 slov, je to zatím nejdelší kapitola. Doufám, že se bude líbit.

EmilyCzk