Tichý pomocník (MLB)

30. Až se znovu uvidíme

Pohled Adriena

Stále jsem stál na místě. Stačila chvilka a omdlel bych, ale to se nestalo. Najednou jsem si všiml, jak se na mě Alya a Nino dívají svým prázdným pohledem, který se měnil na smutný. A najednou se čas rozjel a já začal vnímat vše okolo.
Ti dva a její rodiče se asi musí cítit hůře než já. Já ji znal sotva rok a oni ji znají snad celý život. Tak proč i já se cítím snad úplně stejně jako oni?
V mojí tváři se zničehonic objevil prázdný výraz. Stejný, jako měl Nino a Alya, když vešli zpět do pokoje. Smutný výraz jsem mít nemohl, protože jsem věděl, že by to Mari mrzelo a veselý jsem být taky nemohl, protože je možnost, že si už s Mari nikdy nebudu moct promluvit.
Co se stalo? Měla mě vlastně změnit. Ale ten úkol snad ještě nesplnila.
Tuto věc jsem pochopil, i když to takhle přesně neřekla. Došlo mi to později.

Ty stroje vážně musí takhle otravně pípat?
,,Moc se omlouvám, ale bohužel s tím už nic nemůžeme dělat. Můžeme pouze věřit, i když to by se musel stát obrovský zázrak. Já vás tady teda radši nechám. Musíte tuto zprávu vstřebat. Nashledanou" rozloučil se doktor a odešel. Šlo poznat, že mu to taky nebylo příjemné. Byl rozpačitý a trochu i smutný.

Jak doktror odešel v pokoji jsem opět zůstali jen já, Alya a Nino. Všichni jsme byli zticha. V této chvíli nebylo, co si říct. Před vámi leží váš milovaný nebo známý člověk, který z největší pravděpodobností už se nikdy nevzbudí. Co se dá v této situaci říct? Nápadnou někoho nějaká slova?
,,Nechápu, proč jsem tak moc smutný. Nechápu, že svůj smutek můžu měřit s vaším a se smutkem jejích rodičů. Já Mari neznám tak moc, znám ní ani ne rok, ale vy ji znáte snad skoro celý život, víte o ní vše a já nic. Tak proč je můj smutek stejný jako váš?" Prolomil jsem ticho svými otázkami, které jsem si celu dobu kladl.
Potřebuji vědět odpověď.
,,To je normální lidská stránka" řekla Alya a možná na chvíli se objevil menší úsměv, který však hned zmizel.
,,Mari má takovou schopnost se se všemi skamarádit" řekl Nino. Oba dva se zamysleli. Asi oba vzpomínali na zážitky s Mari.
,,I když se snažíš svůj smutek skrýt, ona to vždy pozná a snaží se ti pomoct. Vždy se na tebe usměje a řekne, že vše bude v pohodě.
Je to dívka, která tě nikdy nezradí, pomůže ti vždy, když potřebuješ. Je tak milá, hodná a skvělá osoba, že si ji děsně vážíš i když ji znáš sotva pár měsíců nebo týdnů" vysvětlila Alya a měla slzu na krajíčku.
,,Ona by si nepřála, aby jsme kvůli ní brečeli a přestali normálně žít" pověděl jsem bez přemýšlení.
,,Ano, to je pravda, ale není to jednoduché" přiznal Nino.
,,Jo, to není" přidala se Alya. Kývl jsem na souhlas.
Není možné nebýt smutný. To nejde splnit.

,,My radši půjdeme ven na čerstvý vzduch, musíme si pročistit hlavu" řekl Nino.
,,Potkáme tě před nemocnicí" oznámila Alya. Kývl jsem. Společně s Ninem opustili opět pokoj a já se zase neskýtl sám s Mari.
,,Co se stalo? Proč je tvůj stav horší?" Díval jsem se Mari. Ale pak jsem svůj zrak odvrátil. Podíval jsem se na fotku opřenou o vázu. Tu fotku, kterou jsem donesl, tam, kde jsem s Mari vyfocení.
,, Chtěl jsem ti tu fotku tady nechat, ale pak bych neměl už moc důvodu, proč s tebou mluvit. Proto....." Nevěděl jsem, jak se vyjádřit. Vzal jsem fotku do ruky.
,,Tu fotku ti předám, až se zase uvidíme" oznámil jsem. A fotku dál zpátky do tašky.
,,Tak zatím Mari, těším se na naše setkání" rozloučil jsem se a opustil pokoj.

Vyšel jsem z nemocnice a tam čekali Alya a Nino, jak slibovali.
,,Tak co? Jak se cítíte?" Zeptal jsem se.
,,O moc lépe ne" řekl upřímně Nino a tím odpověděl za oba.
,,Takže jsme na tom stejně."
Všichni jsem se na chvíli usmáli, ale ten úsměv nevydržel dlouho.
,, Teďka už vlastně nemáme moc důvodů, proč se scházet..." uvědomil jsem si.
,,To je pravda" souhlasila Alya.
,,Tak se možná zase někdy setkáme" řekl Nino.
,,Určitě najdeme důvod."
,,Já už budu muset domů, tak zase někdy" rozloučil jsem se.
,,Ahoj" řekla Alya a Nino současně. A já se tedy vydal domů.

Po nějaké domě jsem konečně domu dorazil. Vešel jsem dovnitř a tam stál otec.
,,Ahoj Adriene, jak pak ses měl?" Zeptal se s úsměvem. Ale já mu neodpověděl jenom jsem se na něj podíval prázdným obličejem.
,,Co se stalo?"
Asi pochopil, že je něco špatně. Ale podle mého výrazu, to jde asi snadno odhadnout.
,,Víš jak jsem tu vykládal o té kamarádce v nemocnici?"
,,Jo, pamatuji. Co se s ní stalo?"
,, Doktor řekl, že se její stav zhoršil a není moc velká pravděpodobnost, že se vzbudí" to jen měl slzu na krajíčků.
Otec se na mě soucitně podíval, přišel ke mně a zničehonic mě objal. Byl jsem překvapený.
Stále na to jeho nové já nejsem zvyklý.
Ale objetí jsem opětoval. Trochu se mi ulevilo.
Jsem rád, že se táta změnil. Jinak nevím, co bych momentálně dělal.