Tichý pomocník (MLB)

25. Omezený čas?!

Pohled Marinette

Adrien si lehl do své postele, šel spát. Já se zase otočila a rozhodla jsem se, že začnu přemýšlet, co budu dělat. Já po nocích nespím, takže vždy něco musím vymyslet, ale většinou nevím co, a tak se nudím.

Sedla jsem si jako vždy na gauč a podívala se na oblohu. Pozorovala jsem hvězdy. Po chvíli jsem teda začala přemýšlet.
Co budu dělat? Pokoj už jsem několikrát prošla, číst si? Ne, ve tmě by to nešlo...... Hrát hry sama, to taky nejde. Co jde ještě dělat?.......... Přemýšlení o tom, co budu dělat, jsem rychle skončila. Nic mě nenapadlo. Proto jsem pokračovala v činnosti, kterou jsem prováděla před chvílí, pozorování hvězd a čekala, jestli se nestane nějaký zázrak. Nebo mě zničehonic nic něco nenapadne.

Byla krásná, trochu chladná, noc. Venku byla tma. Jediné, co vydávalo nějaké světlo, byly zářící hvězdy. Tento nádherný výhled se mi naskytl z Adrienova pokoje.
Taková nádhera. Nepamatuji si, že by za tu dobu, co tu jsem, to bylo tak nádherné. Asi jsem se nedivala správně. Už asi vím, co dělá, když nemůže spát.

Najednou jsem uviděla hvězdu, která začala hodně zářit. Díky tomu záření, jsem musela trochu přimhouřit oči, jinak bych asi oslepla.
Co se to děje?

Uslyšela jsem zničehonic hlas.

,,Marinette dochází ti čas, pospěš si."

Co?! Cože?! Čas? Jaký čas? Já ho mám čas omezený? Kdy mi čas dojde? Co se stane pak? A kdo to říkal?
Začala jsem panikařit. Tato věta mě úplně zneklidnila. Nepamatuji ji si ani to, že by mě někdy něco takového zneklidnilo.
Vůbec nic jsem nechápu. Jsem dost zmatená. Nevím, co mám dělat.
Na nic jiného jsem nemyslela. Seděla jsem na místě a ani se nehla. Rukama jsem se opírala i čelo. To, co budu dělat mě úplně přestalo zajímat. Zajímalo mě jen to, co to má znamenat.

Po nějaké době jsem se konečně pohla. Přemýšlela jsem a pozorovala hvězdy, čekám, jestli mi to nějak nebude vysvětleno. Později jsem se stejně dívala úplně někam jinam.
Kašlu na to nemá to vůbec smysl. Možná později na něco přijdu.
Jak jsem se tuto věc rozhodla hodit za hlavu, tak jsem zjistila, že venku už je světlo.
To jsem přemýšlela tak dlouho? To je další věc, co se mi asi v životě nikdy nestala. Přemýšlet celou noc, nad jednou jedinou větou.....

Najednou jsem se vylekala, protože mě vystrašil ten nejotřesnější zvuk, který na světě může být.

Byl to zvuk budíku, který měl zbudit Adriena. Adrien vstal a budík vypl. Trochu se na mě nechápavě díval a vypadal, že se za chvíli začne smát. Vážně mě momentálně zajímá, co jsem udělala za obličej. Je vážně tak vtipný? Adrien vypadá, že asi za chvíli pukne smíchy, takže asi jo. Ale pro jak koho.
,,Ahoj" pozdravila jsem ho. Snažila jsem se zbavit toho menšího trapasu.
,,Ahoj" pozdravil také a u toho si zívl. ,, Děje se něco?" Ptal se mě. Doufám, že neví o tom, že jsem se lekla toho budíku, to by si mě jinak začal dobírat. To by bylo teprve peklo.
,,Ale nic" odpověděla jsem.
,,Tak proč ses lekla toho budíku?" Sakra, co jsem ti udělala Bože?
,,Přemýšlela jsem, a proto jsem se lekla. Nedávala jsem pozor na okolní svět. Byla jsem pouze v tom svém, který se nachází v mé hlavě" vysvětlila jsem.
Sice to byla první věc, co mě napadla, ale nebylo to tak špatný. Mohlo to být i horší.

Adrien kývl a sáhl po tabletu. Asi si šel podívat na svůj rozvrh.
,,Dneska je toho zase dost na práci" oznámil Adrien.
Neeeeee, už ne. To nedám, nemůže to být alespoň trochu kratší?
Podívala jsem se na něj zoufalým pohledem. Tento pohled mi opětoval. Další děsný den přichází.

Ahoj, moc se omlouvám, že kapitola nevyšla jak měla, ale bohužel jsem nestíhala. Budu se snažit zase vydávat kapitoly podle plánu. Takže budou buď ve středu nebo pokud nestihnu, tak ve čtvrtek. Moc všem děkuji za to, že tuto knížku čtou. A ještě jednou se moc omlouvám.

EmilyCzk