Tichý pomocník (MLB)

16. Šílené dny

Pohled Adriena

Hraní her jsem si moc užil. Je to dlouhá doba, co jsem tuto aktivitu prováděl. Myslím, že si to i Mari užila. Neptal jsem se jí, ale myslím, že jo. Celou dobu, co jsme hráli jsem měl pocit, že jsem na něco důležitého zapomněl. Ale na co? Co by mohlo být, tak důležité?

Momentálně, jak ležím v posteli, jsem si na to vzpomněl. Zítra mi opět začíná můj skvělý rozvrh. Jak to jen Mari ráno vysvětlím, určitě se naštve, protože jsem se jí to tom nezmínil. Ona mi nakázala, abych ji o takových věcech říkal. Proč se jí bojím? Vždyť mi nemůže vlastně nic udělat. Já jsem vážně někdy až moc naivní.

Po nějaké době jsem se uklidnil.
Nějak to prostě ráno vyřeším.
Uklidněný ležím v posteli. Snažím se usnout.
Nemůžu usnout!
Pořád se na posteli převracím z jednoho boku na druhý. Po dlouhé dlouhatánské době, plné převrácení a snahy usnout se mi to konečně povedlo. Usnul jsem.

Ráno mě vzbudil otravný budík. Vstal jsem. A podíval se směrem na gauč, na kterém vždy ráno Mari sedí. Mari se na mě nechápavě dívala. Vůbec neměla ponětí, co dělám.
Jen kdyby věděla. Vlastně to za chvíli zjistí, že?
,,Já jsem ti o tom neřekl, že?" nervózně jsem se usmál.
,,Co jsi mi neřekl?" podívala se na mě přísně.
Tak to nedopadne asi dobře.
,,O tom, že mi už dneska začíná rozvrh" odpověděl jsem na její otázku a snažil jsem se, aby to neslyšela. Ale když jste v pokoji jenom vy dva a nestojíte od sebe moc daleko, tak to bohužel slyšet jde. Ale i tak jsem se o to snažil.
,,Cože?! Asi jsem zaslechla něco špatně. Můžeš to prosím zopakovat?"
,,Dneska mi začíná rozvrh" zopakoval jsem, ale stále jsem mluvil potichu.
Nechci, aby po mně nějak vyjela. Nepotřebuji tu po ránu něco takového. Dneska budu muset udělat spoustu věcí a nechci si tímto plýtvat energii.
,,To nemyslíš vážně" řekla hlasitěji.
,,Bohužel jo" sklopil jsem hlavu a díval se do země. Ona tam stála. Trochu jsem na ni viděl, snažila se o to, aby okamžitě nevyjela. Docela ji to šlo. Mari se musela uklidnit a moje omlouvání by asi nepomohlo, tak jsem byl zticha.
Proč se jí tak bojím? Vždyť jsem nic tak špatného neudělal! Fajn, dneska to nechám, jak to je, ale příště už se sebou nenechám takto zacházet.

Šel jsem do koupelny, jako každé ráno a převlékl se a udělal hygienu.
Může začít čas, kdy budu přemlouvat Mari, aby se mnou šla. To bude velká zábava.

Vrátil jsem se do pokoje, kde už stála možná klidná Mari. Podle jejího výrazu to nešlo bohužel poznat.
,,Už jsem skoro připravený, za chvíli můžeme vyrazit" oznámil jsem.
,,Můžeme? Snad můžu, ne?" podívala se na mě.
,,Jdeš se mnou, ne?"
,,Proč bych měla? Porušil si naší jedinou dohodu, neubylo by tě, kdyby se mi o tom pověděl" zlobila se.
Tak se neuklidnila, teďka to bude asi trochu horší. No, nějak to zkusím udělat.
,,Prosím Mari, já to tam bez tebe nezvládnu. Potřebuji psychickou podporu. Víš, že se tam jinak asi zblázním" snažil jsem se jí přesvědčit.
Vážně už musím dělat takové ponižující věci? Kdy se ze mě toto stalo?
,,Myslíš to upřímně?"
,,Když řeknu ano, pomůže to nějak?"
,,Ne" řekla hrubě.
,,Myslel jsem to asi upřímně, sám to úplně nevím" tuto větu jsem řekl úplně upřímně, což se moc nestává.
Za tu větu by mě měla pochválit. Takhle upřímné věty nevytvářím každý den.
,,Prosím, pojď tam se mnou. Slibuji, že už to neporuším" prosil jsem.
Já už vážně dělám, hodně ponižující věci. S tímto chováním budu muset brzy skoncovat, protože jinak mě to úplně zničí.
,,Dobře, ale toto je naposledy, kdy jsi mi to zapomněl říct" upozornila mě Mari.
,,Dobře, moc děkuji" jásal jsem.
Výhra je moje, ale nebylo to tak snadné, jak jsem čekal.

S Mari jsme vyšli z pokoje. Šli jsme do jídelny, jako každý den a já se nasnídal. Poté jsem nastoupil do limuzíny a začal plnit úkoly z rozvrhu. Mari za mnou létala nebo na mě čekala, výjimečně i někdy chodila. Prostě jednoduše mě následovala, jako vždy.

Dalších hromadu dnů jsem prožíval úplně stejně. Neustále všechno dělat podle rozvrhu. Chodit na kroužky, focení, večírky, módní přehlídky a autogramiády. Jezdil jsem všude možně po Paříži.
Už mě to vážně nebaví.
Mari jsem vždy oznamoval, že bude další šílený den, ale už to očekávala, věděla o tom, že žádná dovolená brzy nabude. Tak jsem i většinou popisoval, co všechno za ten den musím udělat. Většinou nebyla ráda, ale vždy se s tím nějak smířila. Vždy po celém náročném dni, jsme si s Mari povídali, někdy si pustili i film a pár dalších věcí.

Poslední dobou se mi pořád prohání myšlenka.
Jaká byla Mari, než se dostala sem? Co dělala, jak se chovala a další věci? Pár věcí vím, ale zajímalo by mě více. Chci o ní vědět víc. Mari určitě taky. Myslím, že by ráda zjistila něco o sobě.

Jednoho dne jsem se tedy rozhodl to zjistit.
Zjistit kým byla a co se vlastně stalo.