Tichý pomocník (MLB)

26. Otec a syn

Pohled Marinette

Stále pokračují ty nudné dny. Už si na ně začínám zvykat kupodivu. Dostávám alespoň nové rady k návrhářství. Dost se to hodí popřípadě do budoucnosti, pokud si vyberu kariéru návrhářky.

Myslela jsem si a doufala, že se Adrien začal chovat lépe, ale asi jsem se hodně zmýlila, chová stále úplně stejně. Možná jenom o trochu se chová lépe, když jsme sami, ale na veřejnosti................

O tom, že mi dochází čas jsem mu neřekla. Nechci ho zatěžovat. Ani nevím, jak by zareagoval. Asi by mu to bylo jedno, ale to asi slyšet nechci, proto mu to neřeknu.
Co to se mnou je? Každou chvíli mi může dojít a já myslím na sebe, ne na něj, co budu dělat? Ještě jsem moc nezlepšila ten vztah Adriena a otce. S tím si musím pospíšit. I když vůbec nevím jak, nemám nápady. A jak bych byla vůbec nápomocná v této podobě?
No, nic.

Už za jeden měsíc to bude rok, co tu s Adrienem jsem. Doufám, že to oslavíme

Pohled Adriena

Každý den mám hodně práce. Večer jsem vždy hodně vyčerpaný, ale i tak si povídám s Mari. Kéž by mohly být už ty prázdniny. To bude rok, co tu Mari se mnou je. Chci jí říct něco velmi důležitého, ale až v ten den. Ale stále mám pocit, že mi něco tají. Nechci na ni tlačit, chci, aby mi to řekla sama.

Ráno venku svítilo slunce, ptáci možná zpívali, ale já je nezaslechl. Všichni se chystali do svých prací nebo do škol. Já jsem taky musel vstát. Dneska ráno musím ještě za svým otcem, potom mi bude začínat rozvrh.
Co asi zase chce?
,,Můžu se zase vsadit, že to skončí hádkou" řekl jsem.
,,To nemůžeš vědět. Možná se váš vztah jednou změní" snažila se mě povzbudit Mari.
,,To těžko."
Stejně mu na mě nezáleží, tak není důvod, aby se náš vztah zlepšil.
Přichystal jsem se, šel na snídani a pak k otci.

Zaklepal jsem. Necítil jsem se vůbec dobře. Většinou strach nemám už mi to bylo jedno, ale dneska to bylo jiné a já vůbec nevím proč.
,,Dále" ozval se hlas mého otce. V té chvíli mi přejel mráz po zádech. Už jeho hlas byl nepříjemný.
Otevřel jsem dveře a vstoupil. Otec stál u velkého tabletu, který byl na stojanu, před obrazem moji matky.
,,Ahoj Adriene" pozdravil mě a měl svůj kamenný výraz ve tváři.
,,Ahoj tati, proč si mě sem zavolal?" rovnou jsem ze sebe vychrlil otázku.
,,No....ehm" přemýšlel a jeho kamenný výraz na chvíli zmizel.
Co se tu do háje děje? Mému otci se nikdy nic takového nestává, tak co se děje?
Ta atmosféra se mi nelíbila, byla divná a nezvyklá.

,, Jaká jsou focení?" Konečně si asi vzpomněl na svou otázku a opět zpět zase nahodil svůj typický kamenný výraz.
,, Jaké by měli být? Fotí se to co chceš, takže to bys měl vědět ty. A můj názor nikoho nezajímá, takže jsem asi nepochopil dobře otázku" něco jsem řekl, i když jsem vlastně nevěděl úplně co.
,,Jaký je tvůj názor?" Vypadal dost zaskočeně.
Počkat? Co?!
Stál jsem na místě jako přikovaný.
Co se to stalo s mým otcem.
,,Kde je můj otec a co si s ním udělal?" Konečně jsem se zmohl slova.
,,Adriene, děje se něco? Vždyť to jsem já tvůj otec."
,,Tak proč se takhle chováš? Vždy si po mně jenom řval za každičkou malou chybičku" stále jsem nechápal.
,,Chci se ti moc omluvit za své chování, vím, že jsem se choval zle, ale chci to napravit, jestli dovolíš. Nemusíš mi odpustit hned, ale alespoň mi dovol to napravit" prosil otec.
Co to s ním je? Vždyť vždy po mě jen řval a nezajímal se o mě. A odpustit mu? Nevím, jestli to po tomto všem půjde.
Otec čekal na odpověď. Já stal na místě a přemýšlel. Nevěděl jsem, co odpověď. Mari se na mě podívala a kývla.
,,Měl bys mu to dovolit. Podívej, myslí to upřímně. Každý si zaslouží druhou šanci. Chápu, že ti toho udělal dost, ale teďka se to snaží alespoň nějak napravit. Dovol mu to. Ne každému se toto poštěstí. Někteří zažívají něco podobného a nikdy se jim nic takového nepřihodí" řekla Mari s úsměvem.
Má pravdu, ale stále váhám. Udělal mi toho tolik. Hodně věcí z toho vážně odpustit nejde.
Vztek se ve mně výřil, ale naštěstí to nešlo poznat, díky mému předtvarování.
Promiň Mari, ale odpustit mu asi nedokážu.

,, Já......."