Tichý pomocník (MLB)

17. Plán a cesta

Pohled Marinette

Ráno jsem se jako vždy koukala z okna. Úplně brzy ráno ráda pozoruji vycházející slunce. Je to nádherná podívaná.
Proč Adrien nevychází se svým otcem? Možná než odejdu bych mohla ten jejich vztah zlepšit. Pokusím se o to, protože myslím, že příčina Adrienova chování jsou neustále neschody s otcem. Z jeho vyprávění jde poznat, že ho to trochu mrzí. Každý na to nepřijde, ale já to poznám. Fajn, tento úkol zkusím splnit. Je to i moje přání, jinak asi nebudu mít úplně radost, budu si myslet, že jsem vlastně nic neudělala a že mi ta odměna nepatří právem.

Po nějaké době se konečně vzbudil Adrien. Respektive ho vzbudil jeho budík.
A začíná další šílený den. Co bylo dneska vlastně v plánu?
,,Dobré ráno" usmála jsem se.
,,Dobré ráno" úsměv oplatil.
,,Dneska nějak neplasíš. Nikam nespěchaš?" Obyvakle běhá po celém pokoji a hledá věci, co potřebuje. Toto je dost nezvyklé. Stojí přede mnou, vůbec se nijak nepřipravuj, neběhá po pokoji, a tak dále.
,,Dneska mám vlastně něco jiného v plánu" oznámil. Nechápavě jsem ho pozorovala.

Pak jsem se konečně odhodlala.
,,A co?"
Jsem překvapená, dneska má mít focení,ne? Proč by mě něco jiného v plánu? Od kdy si plán vymýšlí on?
,,Vzal jsem si volno a rozhodl se, zjistit tvojí minulost."
,,Cože?! Kvůli mě si necháš ubrat volné dny?" nevěřícně ho pozoruji.
,,Též se tomu divím, ale z nějakého důvodu chci o tobě zjistit více. Radši se mě neptej proč, já ti stejně na to neodpovim, protože se divím úplně jako ty" vysvětlil.
,,Dobře" nejistě jsme řekla a odmítala se zvedat gauče, na kterém sedím.
Co se to sním děje? Nevím, jak to mám chápat. Nějak se to musím snažit pochopit. Budu upřímná moc to nejde.

,,Nezajímá tě, jakým způsobem budu o tobě něco zjišťovat?" nechápal, že ho nezahrnuji otázkami.
,,Snažím se pochopit to předtím. Později jsem se na to chtěla zeptat, ale když už si to navrhnul. Tak jak chceš něco zjistit?"
,,Napadlo mě, že první půjdeme do tvé školy a budeme vyzvídat od tvých kamarádů. Později se popřípadě přesuneme k tvým rodičům" obeznámil mi plán Adrien.
,,Tvůj nápad je docela dobrý. Ale...."
,, Jaké zase ale?" vyrušil mě.
,,Ale zapomněl si na jednu důležitou věc" dořekla jsem naštvaně větu, co jsem nedokončila předtím.
,,Na jakou" zajímal se.
,,Na to, kde se ta škola nachází. A taky, jak poznáme ty moje kamarády, o kterých si se zmínil" vysvětlila jsem mu.
,,Aha" začal si uvědomovat, z jeho plán není úplně dokonalý.
,,No to je prosté. Tvoje škola by měla být poblíž vaší pekárny, tak stačí zjistit nejbližší školu. A možná bude v okolí parku, když to místo znáš. Vlastně pekárna tvých rodičů se nachází u toho parku, takže tam někde v okolí by měla být škola. Tvé kamarády poznáme tak, že možná, jak někoho uvidíš, tak ti bude povědomý a na něco si vzpomeneš."
Co?! Tímto mi vážně vyrazil dech. To jak rychle vymyslel?
,,Takže to bude takový pokus omyl."
,, Dobrá definice."
Též si myslím, že jsem to dobře definovala.

,,Fajn, a kde je teda ta škola?" Odpověď na tuto otázku mě velice zajímá. Takže ho budu otravovat do té doby, dokud nezjistím odpověď. Adrien začal přemýšlet.
,,Najdu to na internetu."
,, Dobře" jsem zvědavá jestli to najde.

Adrien začal mířit k počítači, aby zjistil polohu mojí školy.
Nevím, jestli to vyjde, ale určitě to bude velmi zajímavé.
Jak došel k počítači, tak ho zapnul. Mezitím jsem tam stihla dojít Najel na prohlížeč. A začal hledat. Projížděl mapy, různé stránky.

,,Mám to" řekl poněkud nahlas.
On to vážně našel? Tak jsem ho asi podceňovala.
,,To jsem nečekala" uznala jsem, že jsem ho vážně podcenila
,,Moc děkuji" toto už nevyznělo moc nadšeně.
,,Promiň, ale trochu jsem tě i pochválila, jestli si to nepoznal" upozornila ho na kontext mé minulou větu.
,,Ale vyznělo to trochu hůře, než si chtěla, ne?"
,,Částečně jo" odpověděla jsem.
,,Půjdeme se připravit?"
,,Na co?" nechápala jsem.
,,O čem tu celou dobu mluvíme?"
,,Já si myslela, že si děláš srandu" stále jsem mu úplně nevěřila.
,,Ne, nedělal. Vypadám tak snad?"
,,Moc ne."
,,Tak vidíš" usmál se.
Do čeho jsem se zase dostala? Já vážně částečně doufala, že si dělal srandu. Asi se moje předtuchy nevyplnily.

Doufala jsem, že alespoň nějakou takovou menší schopnost bych mohla mít. To vlastně není úplně malá schopnost, ale alespoň nějakou. Jsem duch, ne?
Začala jsem cítit, jak se něco nepříjemného děje u mého obličeje. Zjistila jsem, že to Adrien mě vyrušil z mého myšlení. Mával mi rukou před obličejem.
,,Mari? Mari?"
Sem tam jsem viděla nepříjemné velké smetlo, když dál ruku výš a světlo na mě dosáhlo.
To nepříjemné světlo mi něco připomíná, ale co?
,,Mari? Mari?! Si v pohodě?"
,,Jo, jsem."
,, Děje se něco?"
,,Jen jsem se zamyslela."
,,Jinak kdyby něco, klidně mi to můžeš říct. Už se známe delší dobu."
,,Dobře" usmála jsem se.

Adrien se za tu dobu, co jsem byla mimo stihl připravit. Takže jsem mohli vyrazit. Adrien musel jet limuzínou, ale naštěstí nemusel být s bodyguardem, nějak se mu povedlo otce přesvědčit údajně. Bodyguard vysadil Adriena v parku. Já tam za ním doletěla a přistála. Chvíli jsme stáli, ale pak se vydali ke škole. Cesta nebyla daleká. Povídali jsem si.

Došli jsem ke škole během chvilky. Byl čas, kdy byla velká přestávka a měli oběd, většinou si mohli i povídat. Byla to vážně dlouhá přestávka. Na chodbách a všude po škole i před školou byla hromada lidí. Nikoho moc jsem nemohla postřehnout, takže jsme bohužel museli nějak vymyslet, jak vejít do školy. Ale bohužel Adrien je slavný model, tak to nebude asi tak jednoduché.