Tichý pomocník (MLB)

33. Náhodné setkání a pád z Nebes

Pohled Adriena

Další den jsem opět vstal, oblékl se, nachystal se a nasnídal. Byl jsem hotový celkem brzo, takže jsem si zase několikrát zkontroloval brašnu, abych si byl jistý, že mám vše v ní. Nakonec jsem zjistil, že jo.
Dobře, takže jsem asi připravený.
Vzal jsem si věci a šel před dům, kde čekala limuzína. Nastoupil jsem do ní.

Bodygard mě odvezl před školu. Vyšel jsem z limuzíny a rozhlédl se. S Ninem jsme měli před školou sraz, takže jsem si musel najít místo, kde budu čekat. Uvažoval jsem, jaké místo bude nejlepší.

Ale z mého přemýšlení mě vyrušila jedna věc. Někdo do mě narazil. Jen tak tak jsem udržel rovnováhu, ale povedlo se mi to. A díky tomu ani ten člověk, co do mě narazil nespadl, ale všechny naše věci jo.
,,Moc se omlouvám" omlouval se dívčí hlas.
Tento hlas už jsem slyšel. Počkat, to není možné. Ne, to ne......
Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na dívku, která do mě narazila.

,,Marinette?!"

Flashback

Pohled Marinette

Vyšla jsem schody k pokoji. Přišla jsem k němu a otevřela dveře. Zničehonic mě přepadl divný pocit. Vše se začalo třást.
Co se to děje?
A jak jsem dveře otevřela dokořán a vešla, tak jsem nestala v pokoji od Adriena, ale na úplně jiném místě. Místě, kde jsem již jednou byla. Byla jsem zpátky v Nebi.

Měla jsem na sobě zase bílé šaty a křídla.

Stála jsem u třech trůnu. Toto místo jsem si pamatovala, protože ani ne před rokem jsem stála úplně na samém.
Vůbec nic se zde nezměnilo. A co bude se tu vůbec měla vlastně měnit?
Tři trůny. Prostředí největší a dva vedle něj o trochu menší. Na nejvyšším seděl stejný stařík.
Jak se jmenoval? Já si vzpomenu. Jo, to byl Mistr Fu.
Na jednom z menších trůnu taky seděla stejná přísně dívající se paní.
Ta se jmenovala Tikky, že?
A na druhé straně seděl taky stále stejný stařík.
Ten se jmenoval jak? Jo, to byl Plagg.
U trůnů teďka výjimečně stála i matka od Adriena.
Ale z jakého důvodu stojí zde?
Věděla jsem, že je něco špatně. Panovala tu taková atmosféra.
To už mi došel čas? Já ale ještě nesplnila svůj úkol.
Všichni se na mě dívali zvláštně, vůbec jsem nevěděla, co mám od tohoto čekat. Nešlo vyčíst z jejich tváří, co si myslí a co mám očekávat.

Stála jsem tam a nevěděl, co dělat. Bylo mi nepříjemně. Bylo ticho, nikdo neřekl ani slovo.
Možná mám menší trému? A kdo by neměl. Taky mám docela strach, něco mi tu vůbec nesedí.
Zničehonic Mistr Fu promluvil.
,,Vítejte zpět slečno Marinette."
,,Dobrý den, mohu se zeptat, proč jsem zde? Vždyť jsem úkol ještě nesplnila. To mi došel čas?....." zavalila jsem je trošičku více otázkami. Tikky mě začala ještě více propalovat pohledem, až jsem se docela dost začala bát.
,,Ty si myslíš, že si úkol nesplnila?"
Co to je za otázku? Vždyť já mám sama vědět, zda jsem úkol splnila. Když ho plním, tak vím, zda-li jsem ho udělala nebo ne.
,,A já ho snad splnila? Adrien se chová stále stejně. No, možná se chová o trochu lépe, ale stále to není nejlepší. A ani jeho vztah s otcem se o moc nezlepšil. Už se prolomily ledy, ale ještě to chvíli bude trvat než to bude perfektní."
Všichni čtyři se na mě stále dívali, skoro ani nemrkali, to bylo ještě děsivější a bylo to stále nepříjemnější.

Najednou se všichni tři, kteří seděli na trůnech objevili přede mnou.
Cože?! To jak? Vždyť před chvílí byli tam.
Moje křídla zmizela a objevil se přívěsek, na který všichni tři zamířili jedním svým prstem a zmizel.
Co se to děje? Proč to udělali? Dá mi už někdo nějakou odpověď?
Teďka přišla matka od Adriena.
,,Co se to děje? Já to vůbec nechápu," mluvila jsem na ni, ale jako by mě ignorovala.
,,Mari, vedla sis dobře. Hodně štěstí," objala mě a strčila a já najednou začala padat. Myslela jsem si, že mě podlaha zadrží, ale ne. Já jsem propadla. A začala jsem padat. Dolů a dolů. Najednou jsem viděla město. Snažila jsem se zpátky přivolat křídla, ale nic. Stále jsem padala dolů. Nemohla jsem to nijak zastavit.
Tak tohle bude můj konec?
Zavřela jsem oči a padala dál. Nic jiného jsem dělat nemohla.
Tak jsem tedy se zavřenýma očima padala dál a dál.
Doufám, že tě ještě někdy uvidím Adriene. Chtěla bych tě vidět, alespoň ještě jednou. Pokud tě nebudu moct vidět, tak doufám, že alespoň budeš už šťastný.

End of flashback