Tichý pomocník (MLB)

15. Hry

Pohled Marinette

V objetí jsme zůstali dost dlouho. Jsem ráda za to, že se mu můj dárek, tak moc líbí. Tak velkou radost jsem vůbec nečekala. Je to docela divný, nejsem na toto jeho chování zvyklá. Co mám dělat? Počkám asi na to, co dalšího vymyslí on, protože momentálně vážně nevím, jak reagovat. Je to moc milé, ale vážně mě děsí.

Po hodně dlouhé době, se Adrien rozhodl nezvyklého objetí nechat. Stále se usmíval. Byl to upřímný a milý úsměv. Mám pocit, že během objetí můj obličej nabral trochu růžovější barvu. Ale potom, co se po objetí na mě usmál a usmívá se na mě stejně dál, tak ta barva se změnila na červenou.
Doufám, že si ničeho nevšiml, jinak jsem asi v háji. Proč se mi toho děje? Já snad nic k tomuto namyšlenému člověku necítím? Už ani urážet ho nedokážu? Co to se mnou je?
,,Mari? Jsi v pořádku?" vyrušil mé myšlenky Adrien s ustaraným výrazem.
,,J-j-jo j-jsem" zakoktala jsem.
Vážně se se mnou něco děje, ale co? Já nikdy nekoktam. Jediné vysvětlení by bylo, že bych se do něj zamilovala, ale není pravda. Nemůže to být pravda. Nebo si to jenom myslím a opak je pravdou? Až moc nad tím přemýšlím. Uklidni se.
,,C-co se děje?" zeptala jsem se.
,,Už si v pohodě?"
,,J-jo" kývla jsem na souhlas.
,,Dobře, to jsem rád. Vypadala si jako by jsi byla úplně v jiném vesmíru."
,,A-aha."
,,No, dál to radši rozebírat asi nebudeme. Ještě jednou, moc děkuji za ten dárek" usmál znova.
,,Není zač" úsměv jsem mu oplatila. Konečně se mi povedlo nezakoktat!!

,, Nechceme začít něco dělat?"
,,Možná by jsme mohli, ale co?" odpověděla jsem na jeho otázku.
,,Nechceme si zkusit zahrát nějakou stolní hru? To jsme nezkoušeli" odvykladal svůj nápad.
,,To zní dobře. Co máš za hry?"
,,Úplně moc jich nemám, ale podívám se" vzedl se. Já se taky zvedla a šla za ním. Došel ke skříňce a otevřel ji. Ve skříňce se nacházely různé hry. Chvíli se Jan tak díval.

Adrien vytáhnul hru s názvem
Člověče nezlob se.
,,Co ty na to?" podíval se na mě.
,,Dobře, alespoň bude zábava. Kdyžtak pak můžeme zkusit karty."
,,Klidně" vzal krabici s hrou a ještě v rychlosti se natáhl pro balíček karet. Potom natěšeně odnesl obojí na stůl a vypadal, že to začal připravovat.
,,Víš, jak se to hraje?" ptal se.
,,Ty to nevíš?" podívala jsem se na něj nevěřícně.
,,Ne" smutně se díval na desku s hracími figurkami. A vypadal, že přemýšlí, jak to nachystat.
,,V pořádku. Tak ti to teda vysvětlím" snažila jsem se mu zvednout náladu. A to se povedlo. Vysvětlovala jsem pravidla a u toho chystala desku. Snažila jsem se, co nejjednodušeji a naštěstí se to povedlo. Adrien pochopil.
,,Můžeme začít?" zeptala jsem se a držela v ruce kostku.
,,Můžeme" kývnul Adrien.

Já jsem teda začla. Házela jsem třikrát kostkou, naštěstí se mi na poslední hod povedlo hodit šest. Vzala jsem mou červenou figurku a dala jsem ji na desku s poličky. Hodila jsem ještě jednou a posunula jsem se o stejný počet míst, jako na kostce. Poté jel Adrien. Hnedka na první pokus hodil šestku.
To udělal jak? To se mi ještě nikdy nepovedlo. Já málo kdy hodím šestku a když ji hodím, tak to je zázrak. Z přemýšlení mě vyrušil další hod Adriena. Naštěstí to šestka nebyla, byla to čtyřka. Adrien vzal svou černou figurku a dal jí také na desku s poličky. Hráli jsme dál. Ze začátku jsem vedla, ale pak mě začal dohánět. Prý, že to hraje poprvé. Vůbec to tak nevypadá.
Hráli jsme a já jednou hodila čtyři. Adrien měl na desce poslední černou figurku, která byla skoro u konce. Mě chybí ještě dvě figurky. Usmála jsem se na něj a on si v té chvíli uvědomil, co nastane.
,,Ne nedělej to. Po tom všem, co jsme prožili to nemůžeš udělat. Už jsem se začal chovat lépe" prosil mě.
,,Ale já to můžu udělat" nenechala jsem se a provokativně se na něj usmála. Posunula svou figurku o čtyři políčka. A vykopla Adrienovu černou figurku pryč. Adrien nebyl šťastný.
,, Ale no tak. Člověče nezlob se" usmívala jsem se.
,,Nechtěj mě naštvat" díval se na mě.
,,Hele, ale toto nic není. Teďka jsme oba skoro vyrovnání. Stejně jsem pozadu, tak si nestěžuj" uklidňovala jsem ho.
,,Fajn, teď jsem stejně na řadě já" povýšenecky se na mě podíval. Vzal kostku a házel. Zase se mu povedlo hodit šestku na první pokus.
To už si vážně dělá ze mě srandu. Naštve se kvůli takové maličkosti, ale ani nemá důvod.
Pak jsem opět házela já.

Hra trvala už asi jenom sedm minut. Nakonec stejně vyhrál Adrien.
,,Říkal si, že jsi to nikdy nehrál. Pokud si ještě vzpomínám" podezřívavě jsem si ho prohlížela.
,,Štěstí začátečníka" vítězně se na mě podíval.
,, Užij si ti výhru, ale teď si stejně jdeme zahrát karty."
Teďka mu ukážu.

,,Dobře, ale jak se hrajou karty?" tázavě si prohlížel, jak rozdávám karty.
,,Jde vidět, že toto si vážně nehrál. S kartami můžeš hrát více her.  Ale já vybrala hru jménem Žolík" řekla jsem.
,,Aha, a jak se teda hraje ta hra?" Opět jsem začala vysvětlovat. Tato hra byla těžší na vysvětlení, ale po asi deseti minutách se mi to nějak povedlo vysvětlit, aby to Adrien pochopil.

Hra začala. Já konečně vyhrávala. Byla jsem za to ráda.
Je mi ho trochu líto, ale zaslouží si to. Za to, jak by povýšenecký po té jedné výhře.
I když to hrál Adriene poprvé, tak to při hře rychle pochopil. Myslela jsem si, že výhra bude jednoduchá, ale bylo to trochu těžší.
Adrienovi jsem neřekla o tom, že v této hře jsem mistr, že? Trošičku jsem zapomněla. Už je pozdě, doufejme, že to zvládne. Prohra není nic špatného. Já mám, co povídat, ale o mě se nebavíme.

Hráli jsme dál, já už měla vyložené skoro všechny postupky, ale stále mi chyběla jedna karta k poslední. Adrienovi stále chyběla jedna, aby mohl vyložit. V této hře má bohužel smůlu.

Po asi dvou minutách se mi konečně povedlo vzít potřebnou kartu.
Konečně!!
Vyložila jsem u hru jsem uzavřela.
,, Děláš si srandu, že? Já už mě všechno na vyložení" díval se zoufale Adrien.
,, Promiň" omlouvala jsem se.
,,Takže to je jedna a jedna. Musíme to zase někdy zopakovat" usmál se.
,, Klidně" úsměv jsem oplatila.