Tichý pomocník (MLB)

27. Bouřka

Pohled Adriena

,, Já..... já......" Váhal jsem nad tím, co řeknu.

,,Já......já........já ti odpustit nedokážu......" odpověděl jsem a zakýval hlavou do stran.
Moje nenávist byla větší, jak ostatní city. Moje city a vzpomínky z dětství prostě nebyli silnější. Nenávist vyhrála. Otec sklopil hlavu a díval se do země. Přemýšlel asi nad tím, co bude dělat teď. Mari vypadala taky smutně, ale kývla na souhlas, že chápe mě rozhodnutí a respektuje ho.
,,Chápu" řekl otec a kývl.
Bylo mi ho líto. Ale ta nenávist k němu byla až moc velká.
Pozoroval jsem ho. Byl hodně smutný. Už jsem ani neviděl jeho typický obličej. V místnosti bylo ticho. Nevěděl jsem, co dělat. Šlo by i slyšet, kdyby hřebík spadl na zem.
Zaslouží si to? Určitě, vykašlal se na mě a taky na mně i částečně vydělával. Tak proč se necítím lépe?

,,Ale možná to spolu zkusit můžeme....." Řekl jsem trochu povýšenecky.
Otec svůj zrak odvrátil od země a povídal se na mě. Všiml jsem si menšího úsměvu.
Jde vidět, že se mu hodně zlepšila nálada.
Mari vypadala taky nadšeně, tuto odpověď asi nečekala.
,,Jsem ráda, že mu dáš další šanci" usmála se na mě.
Otec šel směrem ke mně a vypadalo to, že mě chce obejmout, ale já uhnul. Otec ihned pochopil a odstoupil.

,, Promiň, mohli by jsme si popovídat? Chci tě více poznat. Chci více poznat, jaký člověk se z tebe stal, když jsem se vykašlal na tvoji výchovu" řekl otec rozpačitě.
,,Mám rozvrh, takže to asi nepůjde" odbyl jsem ho.
,,Celý jsem ho dnes zrušil" oznámil mi.
Co?! Ne, ti není možné. To se mi snad zdá. To nemůže být realita. Že by se vážně až tak moc změnil?
Měl jsem vykulené oči.
Nevěřím tomu.
,,Dobře, co bys chtěl vědět?" Zeptal jsem se. Ze začátku dával otázky pomalu a uvažoval nad tím. Poté už tolik nepřemýšlel a vyptával se na různé, všemožné otázky.
Mari se usmívala na nás dva. Měla asi radost. V půlce pokládání otázek se rozhodla odejít. Než opustila místnost, tak mi zamávala a usmála se.
Proč odešla? Když tu byla cítil jsem se více v klidu...

Pohled Marinette
Jsem ráda, že se více méně usmířili. Bylo nepříjemné vidět je tak, jak jsem je ještě nedávno viděla. Teďka se jejich vztah určitě zlepší. Bude růst a vzkvétat. Až mu možná i Adrien odpustí.

Asi bych je měla nechat si promluvit o samotě. Bude to lepší. Jsou věci, které vidět ani vědět nemusím.
Rozhodla jsem se tedy odejít. Rozešla jsem se k východu. Než jsem odešla zamávala jsem Adrienovi, který se na mě podíval, jak jsem začala odcházet a usmála jsem se na něj. Bylo to hezké je vidět s otcem. Místnost jsem opustil a šla do pokoje, kde jsme se rozhodla na Adriena počkat.

Ale zničehonic nic mi přišlo, jako by se zem zachvěla. Neřešila jsem to, dělala jsem jako by nic. Vyšla jsem schody k pokoji. Přišla jsem k němu a otevřela dveře.........

Pohled Adriena
S otcem jsem si vážně moc dlouho povídali. Strávil jsem tam nejméně dvě hodiny. Poobědvali jsme spolu a já šel do pokoje.
Mari bude nejspíš tam.

Šel jsem tedy po schodech a vstoupil do pokoje, ale nikdo tam nebyl.
Kde může být?
Venku byla zařazená obloha. Brzy asi bude pršet. Začal jsem chodit po celém domě a hledal jsem Mari. Byla jsem snad ve všech místnostech.
Kde jsi? Ukaž se prosím.
,,Prosím, ukaž se" prosil jsem zoufale a potichu.
V mysli i normálně tichým hláskem.

Venku začaly padat kapky. Dopadaly na zem a na střechy. S kapek se později stala děsivá a hrozná bouřka. A já seděl v pokoji sám. Byl jsem nevyspalý, smutný a měl jsem opuchlé oči od pláče. Sám jsem tomu nevěřil, že jsem plakal. Na svém obličeji, kromě opuchlých očím jsem měl i neutrální výraz.
Nechápu proč mě opustila. Jaký k tomu měla důvod? Ani úkol ještě nesplnila. Chovám se stejně. Uvidím ji ještě někdy? Je tu nějaká pravděpodobnost? Bez ní se cítím sám. Už ani sám nechápu, co se to se mnou děje. Že by mi až tak moc přirostla k srdci? Ne, to není možné.
Stále jsem seděl v pokoji na posteli a přemýšlel jsem dál. Pozoroval jsem u toho tu děsivou bouřku přes okno. Cítil jsem se osamělý a nevěděl jsem, co budu dělat teď.