Tichý pomocník (MLB)

22. Nehoda

Flashback

Pohled Marinette

Rodiče mě zase zavolali, že potřebují něco probrat.
Co tu bude tentokrát? Jejich hlas nebyl moc příjemný. Už nezameškávám tolik hodin, jako před tím, tak proč? Jaký důvod k tomu mají? Do školy vstávám dřív. Tak teda proč?
Toto není zvykem, že jsou asi naštvání, tato situace je velmi výjimečná. Za tento rok asi pátá, ale to je vedlejší.

Tak to půjdu radši zjistit, nechci aby byli ještě nepříjemnější.
Nedobrovolně jsem se doplazila na konec postele, sešla pomalým tempem po žebříku a došla k poklopu. Otevřela jsem poklop, který byl jediný východ z mého pokoje a sešla po schodech do kuchyně.

Rodiče seděli v kuchyni u stolu a vypadali vážně.
Ale proč? Co jsem udělala?
,,Sedni si Marinette" přikázala mi mamka a ukázala na místo, kde si mám sednout. Tato atmosféra se mi vůbec nelíbila.

,,Co se děje?" zeptala jsem se nervózně.
,,Volal ředitel. Lila Rossi se mu svěřila, že si jí údajně vyhrožovala a už nějakou dobu ji prý šikanuješ" podíval se na mě vážným pohledem taťka.
,,Cože?! Já bych nic takového neudělala, to si zase něco vymyslela. Ona je děsná lhářka" obhajovala jsem se, ale rodiče dělali, jakoby mě neslyšeli.
,,Ředitel řekl, že pokud se neomluvíš a nezkusíš s Lilou vycházet, tak tě vyhodí ze školy" řekla mamka s vážným výrazem.
Stále nechápu, proč mi přestali věřit?
,,Slíbili jsme, že v pondělí přijdeš do školy dříve a Lile se omluvíš" dopověděl taťka.
,,Já nic neudělala, proč bych se tedy měla omlouvat?!" dívala jsem se na ně naštvaně a nechápavě. Rodiče moje obhajoby ignorovali.
,,Vy si myslíte, že bych něco takového udělala?" podívala jsem se na ně smutným pohledem. Odpovědi jsem se nedočkala.
Proč mi nevěří? Myslí si, že bych něčeho takového byla schopná?

Po chvíli, co jsem se přestala utápět ve svých myšlenkách začla škaredá hádka. Jak skončila, tak jsem byla strašně naštvaná, protože mě rodiče neposlouchali, dělali, že mě neslyší. Vyběhla jsem z našeho bytu, dolů ze schodů a vyběhla ven přes naši pekárnu. Nemohla jsem to tam už vydržet. Venku pršelo, ale bylo mi to jedno nic jsem nevnímala, jenom jsem se utápěla ve svých myšlenkách.

Kapky mi padaly na hlavu, foukal studený vítr. Nikdo venku nebyl, až na pár aut, která kolem mě projela.

Deštník ani mobil jsem u sebe neměla, byt jsem opustila rychle, tak jsem si nestihla vzít žádné věci. Byla jsem naštvaná a smutná, protože s rodiči jsem se normálně nehadala, měli jsme se rádi. Oni a moje nejlepší kamarádka a spolužačka Alya mi vždy věřili, byli mezi posledními. Ve škole mě všichni nenávidí, až na Alyu. Bohužel mi rodiče, už z nějakého neznámého důvodu nevěřili. Za Alyou jsem nemohla, protože odjela mimo město. Nevěděla jsem kam jít, tak jsem se procházela po Paříži.

Já se pohádala s rodiči jenom díky Lile.
Ona je děsná lhářka, ale všichni ji věří. Jak je to možné?
Předtím než Lila přišla k nám do třídy, tak jsem měla spoustu kamarádů a taky se se mnou bavili lidi z jiných tříd, vlastně se se mnou bavili všichni, ale teď jsem jenom cíl posměchu. K tomu posměchu přispívá i to, že jsem děsný šprt, a taky že jsem jednu dobu chodila pozdě do školy. Proto mám pouze jednu kamarádku.

Stále jsem se procházela v dešti. Už jsem byla celá mokrá, ale bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, jestli onemocním. Domů jsem se vrátit nedokázala. Nikde jsem nemohla. Mám spoustu myšlenek a otázek na které jsem nevěděla odpověď, nikdo mi nemohl pomoct na ty otázky najít odpověď.

Najednou mě z mého myšlení vyrušilo jasné světlo. Poslední co slyším, je zvuk klaksonu rychle jedoucí dodávky.

End of flashback