Tichý pomocník (MLB)

31. Nabídka

Pohled Adriena

Už jen to několik týdnů, co jsem byl v nemocnici a dozvěděl se tu zprávu. S Alyou a Ninem jsem od té doby nemluvil.
Můj otec i Nathalie se mi snažili nějak pomoct. Trochu se jim to povedlo, ale stále jsem se od té doby ani jednou neusmál. Vím, že by to Mari tak nechtěla, ale bohužel to jinak nejde. Není to možné. Také jsem ještě od té doby nevyšel z domu. Moc ani nevycházím z pokoje, nemám důvod a taky se mi nikam nechce. Z pokoje vycházím jenom v ten moment, když je jídlo, jinak ne.
Proč mi Mari tak chybí? Vždy jsem ji ještě nedávno nenáviděl a dělal jsem si z ní jenom sradnu, tak proč?
Tyto otázky jsem si kladl neustále a neustále na ně nemohu najít odpověď. Proto jsem stále seděl na gauči a přemýšlel nad nimi, a snažil se najít odpověď.
Možná mi chybí ty chvíle, když jsme si povídali, smáli se, hráli hry,......
V této chvíli utekla jedná neposedná slza.
Nesmím brečet, slíbil jsem si, že kvůli Mari se o to pokusím. Nechci, aby se cítila špatně.
Na okamžik jsem se zastavil.
Co se to děje? Proč jsem tak smutný a padají mi slzy, když na ni myslím? Tahle jsem se choval, když umřela moje mamka. Ale Mari jsem tak dobře neznal, tak proč ty pocity můžu srovnávat?

Z mého přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře. To klepání mě trochu vylekalo, ale otřásl jsem se.
,,Vstupte" a pozval jsem daného, který klepal, dovnitř.
,,Ahoj Adriene" pozdravil mě daný člověk. Podle hlasu už jsem věděl, kdo to je. Poznal jsem ho.
,,Ahoj tati" pozdravil jsem také.
,,Jak se máš?" Zeptal jsem a přišel ke mně.
,,Nějak to jde" slušně jsem odpověděl.
,,Moc mě mrzí, co se stalo, ale měl by jsi se zase pomalu vracet mezi lidi" řekl mi upřímně otec a posadil se vedle mě na gauč.
,,To nejde...."
,,Jde vidět, že ti asi na ní hodně záleželo" pousmál se otec.
,,Záleželo?" Nechápal jsem.
,,Vzpomínám si, že takhle si se neposledy choval, když umřela Emilie, tvoje matka. Na té ti hodně záleželo a kdyby ti na té kamarádce nezáleželo nechoval by jsi se takhle" vysvětlil otec.
Cože?! To mi vážně na ní tak záleželo?
Stále nemůžu pochopit své pocity.
Beru ji jako....... Já nevím ani jak ji vlastně beru.
,,Adriene, ta dívka pro tebe musela být něco víc. Kdyby to byla jenom kamarádka nebo nějaká osoba, tak by ses nikdy nechoval. Takhle se chováš, když se něco stane s osobou, která ti přirostla až moc k srdci. Musela být pro tebe více než kamarádka, když se takhle chováš" řekl otec a podíval se na mě.
Něco více než kamarádka? Asi mi vážně přirostla k srdci, to by vysvětlilo hodně věcí. Ale stále nechápu plně své pocity.
,,To je možné, ale stále nechápu úplně své pocity, jsem děsně zmatený" pověděl jsem rozrušeně.
,,Je možnost, že ji máš rád."
Rád? Já ji mám rád?
V této chvíli jsem si uvědomil své pocity. Podíval jsem se na otce. On se na mě smutně podíval.
,,Neměl jsem toto říkat. Moc mě to mrzí" zašeptal otec, když si všiml mé slzy na tváři. Utřel ji a obejmul mě. Na objímání jsem si už zvykl, takže už to tak strašné nebylo.
,,Omlouvám se Adriene. Teďka to pro tebe bude ještě horší" omlouval se otec.
,,Nic se neděje, tati. Spíše bych ti měl poděkovat, konečně jsem si uvědomil své pocity" na sekundu se mi objevil úsměv, ale ten zase hned zmizel.
S otcem jsme byli nějakou dobu v objetí, ale pak jsem se zpátky posadili.
,,Musíš jít vážně zpátky mezi lidi. Možná to zlepší tvou náladu a nebudeš na to tolik myslet" oznámil otec.
,,To by se asi hodilo" souhlasil jsem.
,,Napadlo mě, že pokud bys měl zájem, tak si můžeš vybrat, jestli chceš ještě domácí školu nebo......"
,,Ty mi nabízíš, že můžu jít do normální školy?!" skočil jsem svému otci do řeči a postavil se.
,, Promiň " omluvil jsem se a zpátky se posadil.
,,V pořádku, a ano nabízím ti, že můžeš jít do normální školy, pokud máš zájem" pousmál se otec.
,,Nechám ti čas na rozmyšlenou, nemusíš se rozhodovat teď" oznámil.
,,Díky, ale rozhodl jsem se. Chci to vyzkoušet. Za zkoušku nic nedám."
,,Dobře, to jsem rád. Asi tě tu už nechám a půjdu trochu pracovat. Tak zatím, kdybys neci potřeboval, víš kde budu" usmál se otec a opustil můj pokoj.

Zůstal jsem v pokoji opět sám.
Jít do normální školy. To by mohlo být zajímavé, ale nevím, jestli tam zapadnu. Jestli se se mnou nebudou chtít bavit jenom kvůli tomu, že jsem bohatý a model. Dělají to tak všichni. Jediný, kdo se se mnou bavil normálně a bylo mu jedno, kdo jsem byla Mari. Byla jediný člověk, co mě naznal.
Rád bych jí řekl o tom, co se momentálně děje. Jak vycházím s otcem a co mi nabídl. Hodně mi pomohla a chtěl bych ji nějak poděkovat, i když to není jednoduché, ale snažil bych se jakkoliv bych mohl.