Tichý pomocník (MLB)

37. Epilog

Pohled Adriena

Ve škole byli dál velice 'zajímavé' hodiny. Naše parta byla, v rámci možností, úplně normální. S Mari jsem stále nepromluvil.
Proč se mi stále vyhýbá?

Už to trvá pár týdnů a mě už to unavuje. Pokud dneska to bude úplně stejné, tak to asi zítra už vzdám. Nemá to již smysl. Když mi nenechá prostor, abychom si promluvili, tak tu není možnost. A taky nechci, aby si myslela, že na ní tlačím a odtáhla se ode mne ještě dál.
Zítřek rozhodne, jestli to má nebo nemá již smysl.

Ve škole byli opět velice 'zajímavé' hodiny, jako pokaždé. A den probíhal více méně stejně. Učení, povídání si, oběd a každodenní marné nahánění Mari. Dneska zase dělala, že mě neslyší a kreslila si do bloku.
Toto už vážně nemá smysl. Nedá mi prostor. Prostě se mi pouze vyhýbá. Kdyby, alespoň něco řekla, ale ona neřekla nic.

Už končím. Nebudu ji pronásledovat dokonce svého života. Možná si se mnou jednou promluví, ale tomu stejně nevěřím. Když ona nechce, nemá to smysl.

Vrátil jsem se domů. Z mé brašny jsem si vyndal učebnice, abych se mohl učit a dal je na stůl. Vzal jsem si první učebnici a položil ji před sebe. Otevřel ji a v ní se nacházela fotografie. Byla to ta fotografie z focení v parku, kde jsme já a Mari.
Vzpomněl jsem si na slova, co jsem řekl.
Bohužel svůj slib splnit nemůžu.
Chvíli jsem fotografii pozoroval. Vrátili se mi vzpomínky. Jedna neposedná slza stekla po mě tváří. Po chvíli pozorování jsem se rozhodl, že ji vyhodím.
K čemu ji mít? Mari ji stejně asi nedokážu dát. A vzala by si ji vůbec ode mne?
Už jsem ji chtěl skrčit a hodit do koše, ale nedokázal jsem to. Nakonec jsem tu fotografii dal do své košile, do kapsy.
Možná jí ji vážně jednou dám.
Chvíli jsem ještě vzpomínal, ale pak jsem se vrátil k učení.

Další den ráno jsem udělal svou každodenní rutinu. Oblékl jsem se, nasnídal se, umyl si zuby, nachystal se a nasedl do limuzíny. Limuzína mne zase odvezla před školou jako každé ráno. Před školou jsem zase potkal Nina a Alyu, se kterými jsem měl sraz.
,,Ahoj brácho" pozdravil mě Nino.
,,Ahoj Adriene" usmála se Alya.
,,Ahoj" zamával jsem jim na přivítání.
,,Mari tu zase není?"
,,Víš, jak to je. Vždy chodí pozdě" zasmála se Alya.
,,Budu upřímný, bál jsem se, když chodila včas, že se jí něco stalo. Ale naštěstí už je vše normální, tak to je fajn a už se nebojím" přiznal se Nino.
,,No, úplně fajn to není, protože před tím alespoň stíhala do školy" řekla Alya.
,,No jo, ale stejně, bylo to dost divné" uznal Nino a zasmál se společně se mnou. Alya chvíli mlčela, ale pak uznala, že je to pravda a pousmála se. Po chvíli stání jsme se rozhodli, že půjdeme do školy. Čekání na Mari by trvalo asi docela dlouho.
Mě by nevadilo čekat, ale upřímně, naštvání učitelé nejsou také úplně nejlepší.

Vešli jsme do třídy a usadili se. Podívali si a čekali na začátek hodiny. Po nějaké době zazvonilo, ale Mari nikde. Nino a Alya říkali, že se každou chvíli přiřítí, a tak se i stalo. Mari to stihla těsně před učitelkou.
Vážně by mne zajímalo, jak dokáže dát tak rychle věci na lavici. Možná se jí zeptám na to, jak to dělá.
Počkat, ona mi vlastně ani neodpoví, nemá smysl se ptát.

Hodina trvala snad věčnost. A to jsme měli ještě dneska spoustu dalších děsných hodin, jako byla například chemie. Tu učitelku nemůžeme vystát nikdo, takže jsem zvědav, jestli dneska pošle zase někoho do ředitelny. Začínám mít pocit, že už si někdy z té učitelky někteří střílí a nechávají se schválně poslat do ředitelny. Možná z toho udělali soutěž.

Nakonec, po dlouhém dni, byl konec školy. Všichni po škole spěchali domů, protože dneska pršelo. Byla to docela velká bouřka. Po vyučování jsem ještě chvíli zůstal ve škole. Ale v daný čas jsem se vydal k východu.
Myslel jsem si, že před školou už nikdo není, ale mýlil jsem se. Stála tam jedna osoba, která se schovávala před deštěm. Byla to Mari.

Kapky padaly z oblohy na zem. Nikdo, kromě nás tam nebyl, ani auta nejezdila. Byl kolem klid, pouze šel slyšet zvuk kapek, dopadajících na zem. Byl to docela uklidňující zvuk, obzvlášť, když se zavřely oči a pouze poslouchal zvuk. Nechali se jím unášet v představách. Ale jak jste oči zase otevřeli, vrátili jste se zpátky do kruté reality a uvědomili si, že do toho deště, kde po pár minutách promoknete na kost, musíte vstoupit.

,,Ahoj" pozdravil jsem Mari.
,,Ahoj" řekla tiše a pozorovala okolí. Skoro jsem její hlas neslyšel, překřikovaly ho kapičky deště.
,,Dneska se počasí teda vydařilo. Proč nejdeš domů?"
Pozoroval jsem ji. Na chvíli se pozastavila, ale neodpovídala.
Tak odpověď asi nedostanu.

Vyndal jsem svůj deštník z brašny, rozevřel ho a udělal dva kroky do deště.
Chudák Mari, asi nemá deštník, bude čekat asi dlouho.
Ale počkat, teď mám možnost se jí zeptat.
,,Je tu jedna věc, kterou bych chtěl vědět, pak už tě otravovat nebudu" otočil jsem se a podíval jsem se na ní. Ona také na mě podívala s nechápavým pohledem. Odvrátil jsem zrak.
,,Proč se se mnou nebavíš?" V té chvíli jsem se na ní znovu podíval, ale v tváři jsem měl vážný výraz. Dívali jsme si navzájem do očí. Okolní svět jsme nevnímali. Ona nejspíš zkoumala moje oči. Já zkoumal ty její a snažil se v nich najít odpověď. Nakonec jsem odpovědět na tuto otázku ale nenašel ani neuslyšel.

,,Je mi líto, že si nepamatuješ, že jsme se spolu bavili a chápu, že ti asi přijdu úplně cizí. Neboj, už tě otravovat nebudu. Chtěl jsem si s tebou pouze ještě jednou popovídat.............. Naposledy................Zavzpomínat, jak jsme si spolu povídali a hráli hry........" U toho mi spadla slza. Chtělo se mi v té chvíli brečet, ale naštěstí se mi to povedlo udržet. Mari tam stále stála, vypadala, jako by nechápala a taky, že chce něco říct, ale nemůže najít ty správná slova. Nastalo opět ticho. Ani jeden jsme nevěděli, co povědět.
,,Možná v budoucnu se z nás znovu stanou kamarádi" usmál jsem se na ni. Ona stála jako v k zemi přikována. Stále nic neříkala, vypadala docela překvapeně a stále asi nedokázala nic říct. Podíval jsem se na svůj deštník.
,,Na potřebuješ ho více než já" podal jsem ji deštník. Chvíli vydala jako že bude protestovat, ale já ji nenechal.
,,Ď-ď-díky" poděkovala a natáhla ruku k deštníku, který jsem ji podával. Nechtěně naše prsty o sebe zavadily a Mari se trochu zachvěla, ale neřešil jsem to. Bylo to asi z toho, jak fouká vítr a ten déšť taky nepomáhá.

,,Jo, a chtěl jsem ti dát ještě jednu věc. Slíbil jsem si, že až tě znovu uvidím, tak ti to předám" sáhl jsem si do své kapsy od košile a vytáhl přeloženou fotku, kterou jsem si tam uložil. Byla to ta fotka, kde jsem byl s Mari. Doteď nevím, jak tato fotka vznikla, ale jsem rád, že existuje.

Uslyšel jsem troubení. A všiml si, že už tam stojí limuzína, která mě má odvézt domů. Podíval jsem se jí znovu do očí a ona do mých. Mari fotku nakonec uchopila do své ruky, rozevřela ji a podívala se na ní. Já se mezitím otočil a šel pomalu směrem k limuzíně. Nechal jsem, ať na mě kapky deště padají. Uvědomoval jsem si, že asi budu hodně promočený, ale nevadilo mi to.

Konečně je ta fotka u své majitelky. Nevím, jestli si díky ní vzpomene, ale alespoň bude vědět, že jsme byli velmi dobří přátelé. Nikdy nezapomenu na to, co pro mne udělala. Nikdy.
Doufám, že budu schopný ji to někdy vynahradit. Někdy v budoucnu.
Nikdy nezapomenu na ten téměř rok, co jsme spolu strávili. A asi taky nikdy nezapomenu na to, co k ní cítím. Ten pocit nikdy nepomine. Nikdy nezmizí.
Ona vždy byla takový můj Tichý pomocník.

Už jsem stál u limuzíny a otevřel dveře. Ale něco mě zastavilo, když jsem chtěl vstoupit.
,,Adriene!"

-     -     -     -     -     -     -     -     -     -     -     -

Ahoj, tak toto je konec. Doufám, že se vám tato knížka líbila. Budu ráda za komentář. A také všem děkuji, že jste to dočetli sem. Moc si toho cením. Doufám, že vás tato kapitola nijak nezklamala.

Jinak moc se omlouvám, že jsem tuto kapitolu nevydala dříve, ale bohužel jsem nestíhala a chtěla jsem, aby tato kapitola byla nějak dojemná, což se asi nepovedlo, ale co už.

Ještě jednou chci všem poděkovat za podporu a za přečtení.

EmilyCzk