Tichý pomocník (MLB)

9. Focení

Pohled Adriena

Oba jsme seděli a dívali se na sebe. Ani jeden z nás nepromluvil. Po chvíli ticho přerušil, vzuk otevírajících dveří a osoba, která vstoupila do pokoje. Otočil jsem hlavu a spatřil Nathalie. Měla na sobě, jako vždy nepředvídatelný výraz, díky kterému nejde poznat, jak se cítí.

,,Dobré ráno Adriene, mám pro tebe rozvrh na dnešek" řekla Nathalie.
,,Počkat, ale já mám ještě dneska prázdniny, až od zítra nebo až od pozítří mám zase začít" stěžoval jsem si. ,,Já vím, ale tvůj otec slíbil, že ti to vynahradí" snažila se mě uklidnit, i když věděla, že to není pravda. ,,Dobře" otráveně jsem od ní odvrátil zrak.
,,Tady máš teda ten rozvrh" rozešla se ke mně a podala mi tablet s otevřeným rozvrhem. Rozvrh jsem převzal. Po té opustila můj pokoj. Musím začít už dneska, proč? Že mi to otec vynahradí, no určitě. Měl jsem chuť ten tablet s rozvrhem hodit na zem, ale radši jsem to neudělal.
,,Náhradní prázdniny určitě nedostanu, můj otec na to určitě čas nenajde" stěžoval jsem si. V této chvíli jsem zapomněl, že vedle mě stále sedí Marinette. Na její přítomnost jsem si vzpomněl v té chvíli, co promluvila.
,,To je mi líto" dívala se na mě lítostným pohledem.
,,To je v pořádku." Šel jsem se obléknou.

Pak jsem šel na snídani, kde mě Marinette následovala. Po dlouhé době tam někdo seděl, byla to Marinette. Jsem částečně rád, protože konečně nesedím sám a mám si s kým kdyžtak povídat. Otec většinou pracuje, takže nemá čas a Nathalie pomáhá otci, takže tam nikoho nemám. To už je vážně divný, začal jsem si na ni zvykat a jsem i částečně rád za její přítomnost, to už je hodně špatný. S Marinette jsme si u trochu snídaně povídali, někdy se sní dá i mluvit.

Po snídani jsme šli zase zpátky do pokoje. Připravil jsem se a čekal, až za mnou přijde Nathalie. Čekali jsme asi půl hodinu, pak konečně dorazila a vyšli jsme společně z mého pokoje, kde čekal můj bodyguard. Marinette nás zajisté následovala, ale moc se jí nechtělo. Vyšli jsme z domu a nasedli do limuzíny před domem. Marinette musela nechat objevit svá křídla, protože do auta by se asi nevlezla. Nasedli jsme a vyjeli, Marinette za námi letěla, vypadala, že už párkrát letěla, ale nebyla úplný profesionál. V autě zapla Nathalie tablet a spustila videochat s mým otcem, proto jsem přestal pozorovat letího anděla, který byl zajímavější, než poslouchat otce. Otec mi vysvětlil o jaké focení jde a pověděl mi ještě další bláboly.

Zastavili jsme před parkem, kde už nás čekal natěšeně připravený fotograf. Měl tam už nachystáný fotoaparát, světla a taky stůl s papíry. Odhaduji, že to jsou papíry se seznamem míst na focení.
Ten asi svou práci vážně zbožňuje, ale koho by pořád bavilo jezdit z místa na místo a fotit pořád něco jiného? Mě by to po nějaké době omrzelo.
Vystoupil jsem z limuzíny a šel s Natalie a Marinette směrem k fotografovi, bodyguard musel zaparkovat, tak odjel.
,,Dobrý den Adriene, nebudeme to prodlužovat a začneme, si pro?" zeptal se.
,,Můžeme" odpověděl jsem s nezájmem. ,,Měl by si být milejší" napomenula mě Marinette. Naštvaně jsem se na ní povídal a chystal se něco říct, ale bohužel jsem nemohl. Zatracený focení
,,Prosím usaď se tady" ukázal na místo, kde se mám posadit. Slušně jsem se posadil, Nathalie mi naznačila, že musí odejít, tak mi zamávala a odešla. Zůstal jsem tam jen já, fotograf a Marinette, kterou vidím jen já.
No....super, tak to bude teda zábava.

Fotograf mi nařídil, abych udělal různé pózy a skoro u každé se díval jinak, tak jsem je předváděl. Marinette tam kolem mě chodila a taky si i na chvíli dvakrát sedla, jednou to bylo i vedle mě. Při předvádění jedné pózy jsem málem spadl do fontány, ale fotografa to nezajímalo a Marinette vypadala, že za chvíli chytne záchvat smíchu, jak viděla, že balancuji a že možná spadnu do té fontány. Fotograf udělal asi dohromady padesát fotek, které trvaly asi hodinu, tak se rozhodl si to prohlédnout.

Prohlížel si fotky, ale u jedné se zastavil a vypadal vyděšeně. Podíval se na mě a na místo, kde fotil a zpátky na fotku. ,,Co se děje?" nedalo mi to a musel jsem se zeptat. ,,Já mám pocit, že jsem se zbláznil" řekl. Též jsem si to párkrát myslel, ale nic jsem neřekl. Co vás přesvědčilo? To by mě vážně zajímalo.
,,Proč myslíte?" zeptal jsem se že zdvořilosti. ,, Podívej na tuhle fotku, je nádherná, ale je tu jedna věc zarážející" podal mi fotoaparát s načtenou fotografií. Podíval jsem se na fotografii. ,,Vidíš ji tam taky?" Nechápal jsem, co myslí asi dvě minuty, ale potom jsem si všiml té maličkosti, co ho znervóznila. V té chvíli přišla i Marinette, která si toho všimla hned. Byla z toho nervózní a nic nechápala, stejně jako já. ,,Co to má znamenat?" zeptala se. ,, Vidíš to teda taky?" zopakoval otázku fotograf. ,,Jo vidím a taky to vůbec nechápu, jak je to možné." Vrtěl jsem hlavou a nevěřil svým očím, jako Marinette a fotograf. Všichni jsem tak stáli, jako přikování k zemi.