Tichý pomocník (MLB)

20. Pekárna

Pohled Marinette

Takže půjdeme za mými rodiči. Proč jsem tak nervózní? Já nemám být proč, ne? Adrien to má horší. To on musí s nimi mluvit. Já tam budu jenom stát a pozorovat. Doufám, že ten náš vymyšlený příběh bude fungovat.

,,Ještě jedna otázka. Kde bydlí její rodiče?" Ptal se Adrien.
,,Tyto nevíš?" Ptal se Nino, vypadal dost překvapeně.
,,Bohužel ne" odpověděl nejistě Adrien.
,,Jestli chcete, tak po škole tam s vámi zajdu" nabídla se Alya.
Od té doby, co slyšela náš vymyšlený příběh, tak je hodně milá. To je hodně divný.
,,To je od tebe milé. Budu ti za to moc vděčný."
,,Dobře, okolo 14:30, čekej před školou" vzkázala Alya.
,,My už musíme, za chvíli začíná hodina. Tak tedy po škole. Zatím" oznámila Alya a běžela ke dveřím, které vedly z šatny.
,,Ajaj, ono už je tolik. Já musím taky. Asi se taky uvidíme před školou. Zatím" rozeběhl se Nino za Alyo. Chudák Nino, zapomněl na čas. A až teď se odhodlal zpozorovat kolik je ukázáno na hodinách. Doufejme, že to stihne.

Musela jsem se zasmát. Adrien moc nechápal.
,,Proč se směješ?"
,,Ale to je celý Nino. Vždy byl takový menší nešika. Ale DJ je dobrý. A od Alyy je milé, že nás odvede za mými rodiči. To zní vážně divně" uvědomila jsem si, jak tato věta zněla.
,,Jo, zní to trochu divně. Máš pravdu, je to vážně od ní milé. A o tom Ninovi, to je asi vážně taky pravda" zasmál se Adrien. Začla jsem se smát s ním.
Pořád se mi zdá hodně divné, že nás Alya, tak rychle přijala. Byla pokaždé hodně podezíravá. Ale jsem ráda, že mám takové kamarády, jako je Alya a Nino

Uslyšeli jsem kroky. Později jsme si uvědomili, že jsme stále ve škole a začlo vyučování a my tam nemáme vlastně vůbec být.
,,Musíme okamžitě zmizet" oznámil Adrien. Já s ním souhlasila, tak jsem kývla hlavou. Běželi jsme pryč ze školy. Bylo to jen tak tak, protože nás málem někdo uviděl. Vlastně Adriena.

V parku před školou jsme se zastavili.
,,Co budeme teď dělat?" Ptal se mě.
,,Nevím, povídat si? Procházet se? Sedět a nic nedělat?...." Jmenovala jsem různé možnosti.
,,Tak se pojďme projít" nabídl Adrien.
,,Dobře" zvedla jsem se.
,,A víš kam?" Podívala jsem se na něj. Pochybuji, že tady nějaké místo zná. A já vlastně úplně taky ne.
,,Nevím, já myslel, že mě provedeš ty, protože to tady znáš" poznamenal.
,,Možná jsem znala, ale jestli víš, tak pořád nemám všechny vzpomínky" vysvětlila jsem.
,,To je vážně chabá výmluva. Vzpomínky možná nemáš, ale toto by sis snad pamatovat mohla."
Teďka je opět trochu nepříjemný. On si myslí, že po výpadku paměti je jednoduché si vzpomenout?
,,Kdybych mohla, tak bych ráda věděla o všem, co jsem znala, dělala, o mé rodině a kamarádech. Bohužel to nejde, nemůžu. Ty vzpomínky se někdy vrátí, vrací se nějaké části, jednou za čas. Ale ty vzpomínky většinou nejsou nijak moc podstatné." Najednou jsem začla dávat na jevo své pocity, myšlenky....
Adrien vypadal dost zaskočeně.
,,Moc se omlouvám. Chápu to, prosím uklidni se" omlouval se.
,,Jsem ráda, že jsi to pochopil" teďka jsem byla nepříjemná já.
,,Tak půjdeme nějak náhodně, ale ne moc daleko, protože by jsme se jinak asi nevrátili."
,, Dobrý nápad" uznala jsem.

Zvedli jsme se a rozešli se do předu. Adrien ještě zkontroloval hodiny, aby jsme věděli, kolik máme času. Pak jsme se teda všemožně procházeli. Prošli jsme různými uličkami, kolem pár obchodů. Jedna ulička mi přišla povědomá, ale nijak jsem to neřešila.. Nakonec ta procházka trvala dlouho. A kupodivu jsem i trefili zpátky.
Že se vrátíme zpátky, jsem vážně nečekala. Asi nás hodně podceňuji.

Stáli jsme tedy před školou. Čekali jsme na Alyu. Na cestě projížděli auta. U vchodu a východu ze školy začlo vycházet spoustu lidí. Všichni si před školou ještě chvíli povídali a pak se loučili. Snažili jsme se v nich najít Alyu nebo Nina, ale nešlo to. Takže jsme stáli a čekali.
,,Oni se objeví. Slíbili to" řekla jsem. Adrien jenom přikývl, na nic jiného se nemohl, když uviděl ten dav a šťastné studenty, co se baví se svými kamarády. Já jsem byla úplně v pořádku, mě to jinak nepřekvapilo. Ale slavný model byl z tohoto hodně překvapený, jako kdyby to nikdy neviděl.

,,Promiňte za zpoždění" volala na nás Alya.
,,V pohodě" řekla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že mě stejně neslyší. Alya se najednou zastavila. Koukala hodně vyjeveně.
Zdá se mi to nebo se dívá směrem ke mně?
Přišla k nám blíž. Už se k ní připojil i Nino.
,,Já slyšela a viděla v odrazu auta Marinette" oznámila.
Jak mě mohla vidět?
Stála jsem tam a nechápala, co se děje.
,,To se ti muselo něco zdát" pověděl Nino.
,,Asi ano." Alya vypadala trochu smutně.
,,Tak půjdeme?" Snažil se změnit téma Adrien.
,,Půjdeme" kývla Alya. Nino šel s námi.

Za pár minut jsme došli k pekárně od Marinettiných rodičů.
,, Proč jsme u pekárny jejich rodičů?" Nechápal Adrien.
,,Ta pekárna je vlastně v domě, ve kterém oni sami bydlí" vysvětlila Alya.
,,Aha" překvapeně pozoroval pekárnu nás slavný model.
,,Tak jdeme dovnitř" otevřel dveře Nino a pustil nás dovnitř.
Začíná se mi pár záblesků projevovat.
Usmála jsem se.
V pekárně to bylo dost útulné, nedivím se, že moji rodiče si vybrali zrovna toto místo.
Bohužel, ale nikdo v pekárně nebyl, takže jsme museli jít nahoru po schodech, aby jsme se dostali do bytu mých rodičů. Nino nám cestou vysvětlit, proč je pekárna zavřená.
,,Její rodiče zavřeli pekárnu, po tom co se dostala do kómatu. Ale důvod, proč jsem v tom kómatu nevím. Ani Alya to neví. Doufám, že vy se něco dozvíte."
,,Budete tam s námi, ne?"
,,Vy o to stojíte?"
,, Jasně, alespoň se dozvíme společně." Naskytlo se ještě pár otázek. Otázky se hlavně tykaly, jak se sem momentálně dostali. Nino nám to opět vysvětlil.
,,Alya dostala klíče, protože sem chodí za jejími rodiči a společně si povídají."
Došli jsme nahoru a odemkli dveře. Vevnitř bytu to bylo dost pohodlné. Ale mělo to tam dost smutnou atmosféru. Uviděla jsem může a ženu. Najednou jsem viděla ve své hlavě další záblesk.

To jsou moji rodiče.