Tichý pomocník (MLB)

32. První školní den

Pohled Adriena
Už se cítím o trochu lépe. Můj otec zařídil, abych mohl chodit do školy, jak sliboval. Poslední týdny prázdnin, jsem strávil nakupováním věcí do školy. Bylo docela složitý najít různé druhy sešitů.
Bože, kdo sakra vymýšlel to, že na každý předmět musíš mít jiný počet stran, jinou velikost a jiné stránky? Už jsem v pátém obchodě a nemůžu najít požadovanou velikost.
Dále jsem nakupoval různé učebnice ke snad každému předmětu. Učebnice byly o trochu jednodušší sehnat, protože se objednávaly.
Trvá mi to tak dlouho tím, že jsem nováček nebo to tak je normální? Vážně by mě to zajímalo. Možná, jak budu ve škole se s někým skamarádím a později se ho zeptám.

Naštěstí se mi do konce prázdnin povedlo všechno sehnat, takže jsem mohl být v klidu. Trochu jsem si ty učebnice i prolistoval, abych věděl, jestli jsem stejně, jako to co se momentálně bude brát.
To se vážně momentálně budu učit toto? Vždyť to už jsem bral. Tak alespoň nebudu muset dávat takový pozor.
Zjistil jsem, že v pár předmět jsem docela po předu, takže to bude docela fajn.

Byl poslední den prázdnin. Vstal jsem a šel do jídelny na snídani. Otec už tam seděl a jedl tu svou.
,,Ahoj Adriene" pozdravil mě.
,,Ahoj tati" přišel jsem ke svému místu a posadil se.
,,Jak se těšíš zítra do školy?"
,,Nevím, jestli se těším. Jsem spíše zvědavý, jaké to bude. Doufám, že se se mnou budou všichni normálně bavit jako s ostatními."
,,Tak to taky doufám" řekl otec.

Večer jsem si nachystal věci do brašny. Zkontroloval jsem to radši dvakrát, protože nechci, abych hnedka první den něco zapomněl.
Dobře, mám vše. Kdybych něco zapomněl hned první den, tak to bych neudělal nejlepší dojem.
Brašny jsem položil na židli a nechal ji tma, aby jsem ji mohl ráno normálně vzít. A přichystal jsem se na spaní.

Ráno jsem vstal. Nešlo to úplně nejlépe.
To ranní vstávání mi vážně nechybělo. Teďka alespoň vstávám o hodinu později, tak to není tak strašný.
Začal jsem se chystat.
Co si vezmu na sebe? Asi spíše něco normálního, nemusím úplně hnedka ze začátku vypadat jak model (i když jím jsem, tak alespoň tak nechci moc hnedka vypadat).
Tak jsem si nakonec po dlouhé úvaze něco vybral a oblékl se. Vzal jsem si brašnu a s ní opustil pokoj. Šel jsem dolů a vzal si nějakou svačinu a dal si snídani. Za asi deset minut mě čekal venku bodyguard a odvezl mě do školy. Toto byla jediná podmínka mého otce. Každé ráno mě odveze bodygard tam a po škole zase zpět.

Přijeli jsme tedy před školu. Zjistil jsem, že to je škola, kde chodila Mari.
Takže zde budu pár lidí znát. No super. Proč mi to otec neřekl? Já se ho vlastně na to ani neptal a taky nevěděl, že tu Mari chodila.
Před školu už se hromada studentů scházela a vcházela do školy. Byl tu docela blázinec, ale odhodlal jsem se a vyšel z limuzíny.
Musím se dostat dovnitř a najít ředitelnu, protože tam mi má ředitel představit mého třídního učitele a ještě pár věcí pořešit. Ale je tu menší problém, nevím kde je ředitelna.
Budu se asi muset někoho zeptat, ale koho? Kdyby tu byla Mari, tak bych se zeptal ji, ale ona zde není, tak to možné nebude. Další možnost, je Nino nebo Alya, ale ty jsem tu ještě neviděl.
Najednou u školy zastavila limuzína. Nebyla to limuzína od nás, ale tu limuzínu jsem znal hodně dobře.
A ne, musím okamžitě zmizet.
Bohužel jsem nezareagoval včas a byl konec všeho.
,, Ahoj Adrienku, co tady děláš" pozdravila mě dívka, co vystoupila z limuzíny a hnedka se mi vrhla kolem krku.
,,Ahoj Chloé, ode dneška tu budu chodit do školy" oznámil jsem.
To je snad poprvé, co jsem rád, že vidím Chloé. Můžu se jí zeptat na tu ředitelnu. Ona to vědět bude. A taky se alespoň budu mít s kým ze začátku bavit, protože Alya a Nino se asi se mnou bavit nebudou, když jsme se už nebavili nějakou tu dobu.
,,Tak to je skvělé, že budeš chodit do stejné školy jak já. Doufám, že budeš i ve stejné třídě, jinak si to s němi domluvím.
,,Díky Chloé, moc si toho vážím, ale radši to necháme, jak to bude"
,,To nepřipadá v úvahu. Kdyby ses s někým chtěl seznámit, tak se nejdříve zeptej mě, abych ti řekla, jestli to jsou dost dobří lidi. Nebudeš se bavit s nickami" povídala a povídala Chloé.
Budu moct mít vůbec možnost se s někým jiným bavit? Vím, že to Chloé myslí dobře, ale toto už je docela moc.
,,Chloé, můžu se tě na něco zeptat?"
,,Jistě, na co?"
,,Kde se nachází ředitelna? Já se tam mám setkat s ředitelem, ale nevím, kde je."
,,Jo, jistě ti to řeknu. Ale je docela blbé, když máš jít za ním a ani ti neřekli, kde to je" stěžovala si a u toho mi popisovala, kde to je.
Jediné, co jsem z jejího popisování pochopil je, že je to v první patře a možná ještě něco málo. Takže to bude pokus omyl.
Nakonec jsem Chloé poprosil, aby mi to řekla ještě jednou a já si to zapsal do poznámkového bloku.

Poděkoval jsem a rozloučil jsem se s Chloé a vydal se tedy konečně do ředitelny. První krok jsem zvládl, vyšel jsem schody a dostal jsem se do prvního patra, to bylo, co jsem si jediné pamatoval. A dále už jsem moc nevěděl kam. Otevřel jsem svůj poznámkový blok a šel podle něj.
Doufám, že se nespletla, protože to by byl docela průšvih. Začínám být docela nervózní.
Chvíli jsem stál, ale pak jsem nabral odvahu a rozhodl jsem se objevit již zmíněnou ředitelnu.

Soustředil jsem se na cestu, která byla vyobrazená v mém bloku, který jsem přejížděl neustále pohledem a s už jsem byl poblíž. A najednou mi poznámky řekly, že už jsem na místě.

Stál jsem před dveřmi, kde bylo napsáno ředitelna. Zaklepal jsem.
,,Dále" ozvalo se zevnitř. Vešel jsem tedy dovnitř.
,, Dobrý den" pozdravil jsem slušně.
,,Dobrý den, ty budeš Adrien Agreste, nepletu se, že?"
,,Ano" kývl jsem.
,, Dobře, já jsem Damocles, ředitel této střední školy Françoise Dupont" představil se. Někdo v té chvíli zaklepal. Ředitel danou osobu vyzval, ať vejde. Byla to žena s zrzavými vlasy.
,,Toto je tvá třídní učitelka" ukázal ředitel na ženu.
,, Ahoj, ty budeš Adrien, já jsem Caline Bustier, moc ráda tě poznávám" usmála se milé.
,,Já vás také."
S ředitelem jsem ještě pár věcí pořešili a pak mě paní učitelka Bustier odvedla do třídy.
,,Ahoj třído, dneska vám chci představit vašeho nového spolužáka" oznámila třídě. Rozhlédl jsem se po třídě a objevil par známých tváří.
,,Adriene, řekni nám něco málo o sobě " požádala paní učitelka. Kývl jsem.
,,Ahoj, já jsem Adrien Agreste, coz asi víte. Můj otec je Gabriel Agreste, módní návrhář. A toto je poprvé, co jsem ve škole" pověděl jsem.
,,Děkuji Adriene, bez se posadit. Můžeš se posadit třeba vedle Nina. Nino zvedni prosím ruku" požádala paní učitelka. Nino tak učinil, i když se známe. Sedl jsem si tedy vedle něj.
,,Ahoj" pozdravil mě.
,,Ahoj, kde je Alya, já myslel, že chodíte do třídy spolu?"
,,Dneska nepřišla, nevím proč. Jinak sedí tady za náma. Ale spíše, co tu děláš ty?" Zeptal se Nino.
,,Začal jsem chodit do školy. Otec mi to konečně dovolil."
,,Tak to je fajn."
,,Hele Adriene, budeme kamarádi, protože spolusedící by se měli bavit " zasmál se Nino.
,,Klidně, ale chceš se bavit jenom kvůli tomu?"
,,To byl vtip. Chtěl jsem se s tebou bavit i dříve, ale nenašel jsem správný čas, kdy se tě zeptat" oznámil.
Jsem rád, že už má Nino lepší náladu.

S Ninem jsem si celý den užili. Poprvé jsem se i trochu zasmál. Nakonec jsem teda nic nezapomněl, ale trochu jsem se ztrapnil při docházce. Ale jinak to byl skvělý den, jsem zvědavý, co nastane další den.
Nevím proč, ale mám pocit, že se zítra stane něco, co navždy vše změní.